Často se teď setkávám se slovy...'Víš, mně chybí motivace...není nic, co by mě donutilo abych něco začal/začala dělat. Moc chci, ale NEJDE TO...'.
Budu k vám teď mluvit trošku jinou formou než jsem zvyklá a vždycky jsem si říkala, že tuhle formu nikdy používat nebudu. Postupem času jsem přišla na to, že tahle forma je jedna z nejfunkčnějších. Musela jsem si jí vyzkoušet na vlastní kůži, abych pochopila, že funguje a že mi vůbec nemá ublížit...má ve mě vyvolat VZTEK. A právě tento vztek se stane zdrojem mé motivace.
Vztek je obecně vnímán jako negativní emoce a taková emoce se kterou se většina z nás nesetkává ráda, ale existuje také vztek, který nás dokáže motivovat, když už vše ostatní selhává. Takže...
Myslíš si, že nemůžeš? Že není nic co by tě motivovalo? Jo? Ty totiž nechceš. Je ti 'dobře' ve stavu ve kterém jsi. Jo, určitě mi teď chceš oponovat, že není a že trpíš. A já vím, že trpíš...ale je to tvá komfortní zóna, na kterou sis za tu dobu zvykl/a. Znáš jí, není to pro tebe nic nového. Ty už jsi si totiž na ten pocit strachu tak zvykl, že se ho ani vzdát nechceš. A já ti naprosto narovinu říkám, že dokud v sobě tohle nezlomíš a nebudeš TY SÁM/A ochotný/á zvednou zadek a i kdyby na sílu, tak začít něco dělat, tak se z toho nedostaneš NIKDY. Do konce života budeš hledat svoje symptomy na internetu a vybírat si tam ty nejhorší možné možnosti. Já vím, že se bojíš...ale zkusil/a si někdy na tom internetu nehledat? Zkusil/a si někdy začít svůj den jinak? Zkusil/a si reálně někdy něco změnit? Nebo jen dopředu říkáš, že to na tebe nefunguje bez toho abys to vůbec zkusil/a. Chtít a být ochotný reálně udělat jsou dvě rozdílné věci. Žádný úspěšný se nestal úspěšným jenom proto že chtěl...každý jeden musel zvednout zadek, jít kolikrát přes 'bolest' a na sílu a překonat sám sebe. Myslíš, že ti ostatní, co ten boj vyhráli nedělali kroky zpět? Nevracelo je to zpátky? Neměli momenty, kdy měli pocit, že už nedokážou udělat jediný krok. Zažili to všichni do jednoho! Ale i v těch nejvypjatějších momentech šli dál i kdyby je to mělo stát život! Co mohli ztratit? NIC. Vůbec nic! Jejich život nebyl 'život' ale bylo to 'přežívání' stejně jako je to teď u tebe! Ale ta touha zase žít a být SVOBODNÝ byla silnější než nechuť a lenost. Ano, slyšíš dobře, LENOST.
Teď si asi říkáš, co jsem to za zlou ženskou a jak si vůbec dovoluju něco takového napsat. No víš, já v těch botách šla taky. Já tu cestu prošla. 7 let jsem se bála...7 let byla moje nejlepší kamarádka úzkost a strach. Z mého okolí mi nezbyl skoro nikdo...před úzkostí jsem byla holka, co měla spousty přátel. Pořád obklopená lidmi...ale ve chvíli, kdy jediné o čem jsem byla schopná mluvit byly moje diagnózy a smrtelné nemoci to spousta lidí z mého okolí nevydrželo. Dnes jsem za to vděčná...zůstali mi ti, kteří při mě stáli i v těch nejhorších momentech. Ale za tím zlomem stál můj VZTEK. Nenáviděla jsem se za to, že pořád jenom mluvím o změně a nic nedělám. To, jak si sama pomoct jsem měla načtený dokonale...ale pořád jsem to jen plánovala s mluvila o tom. Ze zítra se stalo za měsíc...z měsíců roky. A nakonec jsem stala holkou, co vážila 37 kilo, vypadala o 10 let starší, přestala jíst, nespala a stala se ze mě reálně živá mrtvola. Protivná svému okolí, protivná sama sobě. To byla MOJE REALITA.
A tak tě prosím...nedovol aby jsi skončil/a stejně! Seber se, zvedni zadek, přestaň ležet u internetu a depresivních seriálů nebo písniček a začni reálně něco dělat. Tu motivaci ti nikdo nedá...tou motivací musíš být ty sám/sama a vidina toho, že se z toho dostaneš. Silnější motivace už neexistuje. A že nevíš co máš dělat? Dělej cokoliv. Sportuj...nebo pokud jsi se vždycky chtěl/a naučit angličtinu - tak s tím začni! Že nemáš peníze aby sis zaplatil/a kurz? Začni se to učit sám/sama! Sešit doma určitě máš, tužku taky a internet taky, když můžeš hledat na netu svoje příznaky...najdi si stránku s angličtinou a začni! Makej na sobě! Tyhle úspěchy se nedějí přes noc i kdyby ses na hlavu postavil/a. A ano, já ti nebudu lhát...ještě nějakou dobu se bát budeš. Ale čím dřív začneš, tím dřív se z toho dostaneš. To, kdy to přijde je jenom na tobě...na nikom jiném.
Poslouchej...i já byla člověk, co se vymlouval na všechny možný věci. Nemám peníze, protože se nemůžu soustředit na práci. Necvičím, protože nemám čas. Nefotím, protože nemám kdy. A víš co? Málo jsem se snažila! Kašlala jsem na to...teď to přiznám. Seděla jsem na zadku a myslela si, že to všechno přijde samo, kdy si to budu hodně přát. Kuloví...nic nepřišlo. Musela jsem začít víc jíst, dřív chodit spát, dřív vstávat...neležet půl dne s telefonem v ruce a hledat na googlu. Netrávit hodiny hovorama s lidma se stejnýma problémama a fňukat nad mou situací a vzájemně se snažit ukonejšit, že se snažím dostatečně...jen třeba nemám to štěstí. Víš, byla doba, že jsem 'nestíhala' nic. Doma to vypadalo, jak když tu bouchne bomba...neuvařeno, já drdol na hlavě a černý kruhy pod očima od včerejší řasenky...jenom jsem krčila rameny, že co mám dělat, když mám strach a nemůžu? NE NEMŮŽU, NECHCI!
Pak jsem měla výkřik(do tmy), že teda začnu...vydržela jsem týden, výsledky nikde. Takže jsem zase spadla zpátky...proč bych to dělala když to nefunguje? No víš, ale ono to nefunguje za týden. Někdy to trvá týdny...měsíc nebo i víc než se dostaví viditelný výsledek.
Co ti mám povídat, stav, do které jsem se dostala jsem si vypiplávala roky abych ho dovedla k 'dokonalosti' ve které byl. Takže byl nesmysl očekávat, že týden budu něco dělat jinak a můj život se změní. Ne, nebylo to tak. A já si musela vybrat...buď spadnu zpátky na dno a budu zase lítat po nemocnicích, sjíždět google a hledat smrtelný nemoci, který určitě mám. Budu se sama diagnostikovat, dál nejíst, nespat...nežít. A nebo teda hejbnu zadkem a půjdu i přes neúspěchy. Prostě to urvu...zlomím to i kdyby mě to mělo stát cokoliv. Byla doba, kdy jsem nenáviděla sama sebe za to, jak daleko jsem to nechala zajít...ale situace už taková byla a cesta z toho vedla jediná - makat na sobě víc než kdy jindy. Obětovat tomu spoustu věcí pro tu odměnu, že budu volná a šťastná. A víš co? Nakonec, na úplném konci té cesty jsem se stala šťastnější. Najednou jsem nebyla ta, co by brečela, že nemá peníze a život jaký by chtěla...ale došla jsem si pro to sama. A čím víc jsem makala, tím víc mě to bavilo. Čím dýl to trvalo...tím víc jsem tu cestu milovala. Na jejím konci jsem zjistila, že ten cíl je právě ta cesta. A že nejsem víc ta holka, kterou baví žít ve své komfortní zóně, ale že jsem člověk, kterého baví překonávat výzvy a překonávat samu sebe. Jenom jsem musela překonat tu dobu, kdy jsem sama sebe přesvědčovala, že mi je vlastně dobře...ve skrytu duše jsem se nechtěla změnit. Ve skrytu duše jsem měla tzv. stockholmský syndrom, kdy jsem úzkost, která mě zabíjela vlastně obhajovala a snažila se jí u sebe držet blíž než blízko. Měla pocit, že je mi s ní líp, protože to je něco, co už dobře znám...nechtěla jsem nic nového. Nová věc pro mě znamenala potencionální nebezpečí, které jsem nechtěla.
Můj nejhorší strach byla samota...co když zůstanu sama? No, skoro jsem sama zůstala. Ano, nejbližší rodina(mamka, brácha, syn) vždycky stála při mě. I když to pro ně bylo občas peklo. Ale ostatní okolí jsem skoro odehnala...a tím nakonec přišla na to, že zůstat na chvíli sama není nic hrozného a že je to něco, kdy mám prostor makat sama na sobě a věnovat energii a čas sobě.
Řeknu ti to jinak a budu přesná(ha ha ha, moje oblíbená věta z mojí oblíbený písničky od Suverena)...pořád jsem řešila všechny možný problémy lidí v mém okolí. Proč? Protože jsem tím utíkala od mých vlastních. Odsouvala jsem je a asi jsem si myslela, že jako utečou nebo že to vzdají a zmizí. No...ha ha ha, stal se opak. Rostly. A nakonec mě převálcovaly. Můj život už nebyl víc můj...byl úzkosti a strachu. Dala jsem jim ho bez většího boje - vlastně dobrovolně. Trvalo mi dlouho než jsem pochopila, že pokud se nezačnu věnovat sama sobě a nepřestanu 99% svého času trávit na telefonu a vytvářením katastrofických scénářů, nepohnu se nikam. Bude to pořád stejné...nebo horší. Tenhle styl života ze mě neudělá lepšího člověka a nezmění katastrofu ve které žiju. Moje maminka mi jednu dobu neříkala jménem...říkala mi katastrofo. Že je to zlý? Není, jen to pojmenovala přesně. Každé jedno slovo, co jsem řekla - mělo negativní pachuť. Pozitivita a to hezké jakoby neexistovalo. Já ani nechtěla aby existovalo. Proč taky...můj niterní svět byl namalovaný černou barvou a já nebyla ochotná do něj vpustit nějakou jinou. Bylo to MOJE ROZHODNUTÍ ve kterém jsem žila. A dokud jsem tohle rozhodnutí nezměnilo...nebylo mi pomoci.
Víš i já sama mám teď ve svém nejbližším okolí takového člověka...má strach, bojí se. Já to vím. A co je platné, že ho budu konejšit tím, že za to nemůže a že se vlastně snaží dost. Nesnaží. Bohužel nesnaží. Věci, které dělá jsou v rozporu s tím o čem mluví. Zasekl se ve fázi 'BUDU DĚLAT' a nebo 'CHCI' ale realizace zatím nepřišla. Je překvapený, že to nefunguje, že se nic nemění. No ani nemůže. Nechce aby se to změnilo. Je mu tak dobře. Představa, že na sobě bude makat a vzdá se svých zajetých, toxických návyků ho děsí natolik, že si je radši ponechá a bude svou katastrofu žít dál. A jestli se mu snažím pomoct? Nesnažím. Asi si teď říkáš, že to je strašný...já jako kouč a nedělám nic. Nedělám a ani nemůžu...já za něj ty věci nevybojuju, já se za něj rozhodnout nemůžu. Tak jako se nikdo nemohl rozhodnout za mě a tak jako se nikdo nemůže rozhodnout za tebe. Můžeš to udělat jenom ty...ty sám/a.
Tak prosím tě nedělej stejnou chybu jako jsem dělala roky já. Vyhledej pomoc, pokud nevíš jak dál...terapeuta, psychologa, kouče. Vyber si kohokoliv...jen začni. Ne zítra, teď. Obešli mailama terapeuty, kouče...popiš jim svoji situaci a z jejich odpovědí vyber toho, který ti sedí nejvíce. Nikdo ti nezaručí, že volba bude napoprvé správná, třeba nakonec terapeuta nebo kouče změníš. Pokud už nějakého máš a cítíš, že to neklape, tak ho změň. Není jediný na světě a i to je možné - že to prostě nesedlo. Změň ho, najdi jiného. Nebo to zkus klidně sám/sama. Existuje spousta knížek, stránek, kde se dočteš nějakým tipům a radám co vyzkoušet...když to fungovat nebude, řekneš si o pomoc. Ale hlavně začni...už včera bylo pozdě!
Comments