Jak jsem překonala úzkost a hypochondrii

Jedna z nejčastějších otázek, kterou dostávám, zní: „A ty sama jsi někdy trpěla úzkostí? A hypochondrií?“

Odpověď zní: Ano. A naplno.

Měla jsem diagnostikovanou generalizovanou úzkostnou poruchu (GAD) a hypochondrii. Moje dny byly plné neustálého analyzování, přemýšlení a katastrofických scénářů. Každý drobný tělesný symptom byl v mé hlavě důkazem vážné nemoci. Každá věta, situace, zpráva – všechno jsem převracela a dramatizovala. A všechno se v mém životě točilo kolem strachu.

Když jsem jedla, myslela jsem na nemoci. Když jsem se starala o syna, myslela jsem na úzkost. Když jsem se procházela, v hlavě mi běžely diagnózy.

Měla jsem na sobě „kabát úzkosti“. A ten jsem nosila úplně všude.

Úzkost jako moje identita

Byla jsem zaseknutá ve své sociální bublině, ale zároveň toužila po přijetí zvenčí. Nechtěla jsem být ta „divná“. A tak jsem dělala to, co „bych měla“ – zapadala, přizpůsobovala se, přetvářela. Neposlouchala jsem, co já chci nebo potřebuju. Moje štěstí bylo závislé na okolí – a to nikdy nefunguje.

Navíc jsem se pohybovala ve světě, kde dominovaly příběhy strachu. Byla jsem aktivní v diskusních fórech a skupinách lidí, kteří byli na tom stejně jako já. Ne proto, že bych tam nacházela cestu ven, ale protože jsem se mezi nimi necítila „jiná“. Jenže ty příběhy mi v ničem nepomáhaly. Utvrzovaly mě v tom, že změna není možná. Že to tak prostě mám.

Změna nepřišla sama. Musela jsem ji vytvořit.

Dnes vám píšu tento článek, protože vím, že cesta ven existuje. Ale není zadarmo.

Byla jsem ochotná změnit spoustu věcí ve svém životě. Prošla jsem pády, zkoušela metody, které mi někdy nesedly – ale hlavně jsem vytrvala.

Začala jsem přepisovat myšlenky. U každé úzkostné myšlenky jsem se zastavila a ptala se sama sebe:

• Co říká úzkost?

• A co je realita?

Naučila jsem se metodu odložení myšlenky. Přestala jsem věřit každé úzkostné větě, která mi proběhla hlavou. Změnila jsem svou ranní rutinu – hodinu scrollování na sítích jsem vyměnila za něco, co mi dávalo smysl.

Přestala jsem se bavit o nemocech. Proč taky? Co nového bych se po všech těch letech ještě mohla dozvědět?

Zastavit. Vědomě. Znovu a znovu.

Začala jsem během dne praktikovat zastavení.

Kdykoli jsem cítila, že mě staré myšlenkové vzorce opět ovládají, udělala jsem si prostor. Dala si 5 minut a dovolila si zareagovat jinak. A tohle byla jedna z nejzásadnějších věcí, které jsem kdy udělala.

Odpojila jsem se od toxických skupin, profilů a diskusí. Dala jsem unfollow všemu, co mě drželo v minulosti.

A pochopila jsem něco zásadního:

Když jsi v začarovaném kruhu úzkosti, jsi v něm dobrovolně.

Můžeš se z něj rozhodnout vystoupit. Můžeš se soustředit na to, co tě děsí, nebo na to, co můžeš změnit. Je to tvoje volba. Každý den.

Polož si jiné otázky

Namísto „Proč zrovna já?“ jsem si začala pokládat nové otázky:

• Co mohu dnes udělat proto, abych se cítila líp?

• Jak mohu zařadit víc pohybu?

• Mohu si vytvořit rutinu?

• Mohu si o něčem promluvit s terapeutem nebo koučem?

• Jaký malý krok mohu udělat právě teď?

Největší pomoc na mojí cestě byla ochota měnit věci a dělat reálné kroky. Zkoušet, zapisovat si myšlenky, měnit své reakce. Ne hned, ale každý den o kousek.

Dnes jsem větší než můj strach

Už se nebojím problémů. Když přijdou, hledám řešení. A pokud ho nemám hned? Tak si ho rozdělím na malé kroky. Přestala jsem si vytvářet katastrofické scénáře, protože vím, že jimi nikdy nic nevyřeším.

A pokud problém nemohu ovlivnit, čemu pomůže strach? Ničemu. Jen mi ubližuje.

Můj nový život

Dnes je můj život tvořen rutinami, které se postupně vyvíjejí. Každý den je malý krok – jeden centimetr. A za rok to je 3,5 metru. Reálné, udržitelné návyky, které tvoří můj nový základ.

Už nevěřím, že mám spoustu času. Naopak. Vím, že život je právě teď. Vzpomínky a zážitky se tvoří dnes, ne „až někdy“. Odpočívám, ale vědomě. Regenerace i akce jsou rovnocenné.

Nevymlouvám se. Žádné „nevím, kde hledat“ nebo „nemám čas“. Internet, knihy, terapie, koučink – zdroje existují. Ale musíš chtít. Bez toho ti nepomůže nikdo. Ani já.

Nečekej na smrtelnou postel

Stála jsem na úplném začátku. Přesně tam, kde možná jsi teď ty. A položila jsem si otázku:

„Chci vážně jednou v devadesáti ležet na smrtelné posteli a litovat všech příležitostí, které jsem nevyužila?“

Nechci. A kvůli sobě. Ne kvůli dětem. Ne kvůli okolí. Kvůli SOBĚ.

Dnes?

Dnes se neberu tak vážně. Můj život je jednoduchý. Mám rituály, které mi dávají smysl. A miluju ho.

A pokud to cítíš podobně – nebo pokud máš jinou představu o životě, kterou teď z jakéhokoli důvodu nežiješ – věz, že je čas.

Začni dnes. Začni čímkoli. Ale hlavně začni.

Dnes jsem lepší než včera. A dál už to znáš:

Každý den malý upgrade. Každý den krok k sobě.

A víš co? Bez úzkosti a hypochondrie bych tady dnes možná vůbec nebyla.

Nepřišla mi ublížit. Přišla mě probudit.

A já se rozhodla, že se probudím.

Chceš pomoci vykročit taky?

První krok nemusíš dělat sama. Ozvi se.