Depersonalizace: co to je, proč vzniká a jak s ní pracovat

Mnoho lidí slovo depersonalizace nikdy neslyšelo. Ti, kdo trpí úzkostí, však často moc dobře vědí, o co jde – i když bývá těžké to popsat, natož pochopit. Depersonalizace je totiž stav, který dokáže člověka vyděsit, a přitom není nebezpečný. Pojďme se podívat, co to vlastně je, proč vzniká a jak s ním zacházet.

1. Co je depersonalizace a jak se projevuje?

Depersonalizace je stav, kdy máme pocit, že jsme odpojeni sami od sebe – po psychické i fyzické stránce. Lidé ji popisují například takto:

• „Jako bych vnímal realitu skrze sklo.“

• „Mám pocit, že nejsem ve svém těle.“

• „Cítím se, jako bych byl mimo, jako bych byl na autopilotu.“

Jedna přirovnání říká: představ si, že jsi na party a někdo se tě ptá, jestli si dáš skleničku. Ty odpovíš: „Proč bych pil, když se stejně cítím jako opilý?“ – přesně tak může depersonalizace působit.

2. Ochranný mechanismus mozku

Důležité je vědět, že depersonalizace není nemoc ani známka „šílenství“. Je to obranný mechanismus mozku.

Když je člověk dlouhodobě nebo intenzivně vystaven stresu, traumatu či tlaku, mozek hledá způsob, jak ho ochránit. A právě odpojení od reality je jedním z těchto způsobů – jakási nouzová brzda.

Depersonalizace je tedy signál, že jsme na hraně svých možností. Že tělo i mysl už jedou „na doraz“.

3. Co ji může spustit?

Spouštěčů je celá řada – nejčastěji dlouhodobá úzkost, velký stres nebo trauma.

Příklady situací, které mohou depersonalizaci vyvolat:

• dětství poznamenané násilím či šikanou

• náhlá ztráta blízkého člověka

• rozvod nebo rozchod

• ztráta zaměstnání a existenční tlak

• dlouhodobě silná úzkost nebo panické ataky

Všechny tyto situace mohou spustit stav, kdy mozek řekne: „Je toho moc. Potřebuju tě ochránit.“

4. Proč depersonalizace tolik děsí?

Nejčastější obava lidí je, že ztratili kontakt s realitou „navždy“ nebo že se „zbláznili“. Tento strach jen zvyšuje napětí – a tím stav prodlužuje.

Pravda je ale jiná: depersonalizace není nebezpečná, jen velmi nepříjemná. Čím víc proti ní bojujeme, tím déle trvá.

5. Typický spouštěč: dech

Možná tě překvapí, že depersonalizaci může vyprovokovat i špatné dýchání.

Mnoho lidí se snaží při úzkosti dýchat „zhluboka“. Pokud ale dýchají příliš rychle – jako lokomotiva – dostanou do těla přebytek kyslíku. To může způsobit motání hlavy, zvýšení stresu a paradoxně i spuštění depersonalizace.

Proto je klíčové naučit se dýchat pomalu a vědomě.

6. Jak s depersonalizací pracovat?

Základním pravidlem je: NEBOJOVAT S NÍ. Čím víc se snažíš ji potlačit, tím silnější bývá. Místo toho:

• Přijmi ji jako signál – tělo ti říká, že jedeš příliš rychle.

• Zpomal – v jídle, chůzi, práci, uklízení, řízení auta… ve všem.

• Začni ráno klidně – místo hektického startu si dej pár minut dechového cvičení.

• Používej připomínku – napiš si jedno slovo (např. „ZPOMAL“) na papír a měj ho na očích hned po probuzení.

• Malé změny = velké výsledky – není třeba obracet život vzhůru nohama. Stačí drobné kroky, ale pravidelně.

7. Moje zkušenost

Když jsem sama depersonalizací procházela, kladla jsem si otázky: „Jak to zvládnu jako máma, partnerka, v práci, doma?“ A tam jsem narazila na problém – chtěla jsem být perfektní ve všech rolích najednou.

Právě tato snaha „stihnout všechno a být dokonalá“ zvyšovala stres a stav jen zhoršovala. Pochopila jsem, že není potřeba vyřešit celý život naráz. Naopak – zpomalit, zjednodušit a soustředit se jen na malé krůčky.

8. Co si odnést?

• Depersonalizace je obranný mechanismus, ne nebezpečí.

• Čím víc proti ní bojuješ, tím víc trvá.

• Je to signál, že jedeš na hranici – a potřebuješ zpomalit.

• Malé změny dělají velké výsledky.

Pamatuj si: depersonalizace není tvůj nepřítel. Je to varovný prst, který ti ukazuje, že je čas ubrat plyn. A i když je nepříjemná, může se stát tvým průvodcem k tomu, jak začít žít vědoměji a klidněji