Na dnešek jsem vybrala jedno z nejtěžších témat, kterým jsem se zabývala. Je to téma STRACH ZE SMRTI. Toto téma je spíše zaměřené na hypochondry nicméně týká se taktéž lidí trpících třeba generalizovanou úzkostnou poruchou.
Na začátku bych jen řekla, že úzkost a strach ze smrti je u většiny lidí jejich podvědomá reakce. Je to něco, co neovlivňují vůlí, ale děje se to podvědomě. Jako vědomou reakci můžeme považovat to, když budeme zkoušet například nějaký náš nový koníček a nebo půjdeme do nové školy/zaměstnání. Vědomě budeme přemýšlet o tom jaký na nás budou mít druzí názor a co vše se může stát.

Naopak co se týče tématu smrti je to reakce již zautomatizovaná, podvědomá...můžeme si to ukázat na jednoduchém příkladu. Stačí říct tři slova - smrt - zemřít - umírání. A u většiny lidí to udělá uvnitř nich takové to známé BAF. Je to pocit, kdy naprosto nevědomky se nám vše sevře a nastane úzkost. Chvilková, ale úzkost. Naprostá většina lidí bude mít tuto reakci totožnou - u lidí z úzkostí je tento pocit několikanásobně silnější.
A proč se vlastně bojíme smrti?
Z mých zkušeností s mými klienty jsou nejčastější tři odpovědi.
1. POCIT VINY
Spousta lidí na otázku 'čeho se bojí?' odpoví: Co bude s mými dětmi? Jak tuto situaci vezme partner? Co moji sourozenci? Jak budou moje děti fungovat po finanční stránce, když tu nebudu já? A co jejich emocionální stránka? Dokážou ji překonat?
Je to pocit viny - jaké všechny problémy vyvstanou mým blízkým a těm co miluji mým odchodem.
2. NESTIHNU TO CO CHCI
Další myšlenka a strach je z toho, že člověk nestihne vše co by chtěl. V životě se objevují momenty, kdy má člověk pocit, že už je 'starý' a že promarnil svůj čas. Už mu moc nezbývá a nemá tedy prostor stihnout vše, co by chtěl.
3. JAKÉ TO JE ZEMŘÍT
A naprosto nejčastější odpověď je: BOLÍ TO? JAK VYPADÁ MOMENT UMÍRÁNÍ? CO SE SE MNOU DĚJE?
Je to strach z neznáma. Smrt je pro nás něco neznámého, nikdo nám není schopný odpovědět na to, co se skutečně po smrti děje a jaké umírání je a my se toho přirozeně bojíme.
Každý má ten strach jiný a každý ho cítí jinak. Ale všechny je spojuje jedno a to fakt, že SMRT JE PŘIROZENOU SOUČÁSTÍ KOLOBĚHU ŽIVOTA. Člověk není sám, jediný, kdo se tohoto momentu bojí a každý z nás se s ním musí po svém vypořádat. U spousty lidí představa smrti vyvolává také myšlenku PROČ BYCH SE MĚL O NĚCO SNAŽIT KDYŽ NA KONCI TOHO VŠEHO JE STEJNĚ SMRT. Demotivační myšlenka, která stojí za spousty nezdařených pokusů o uzdravení se. V těch nejčernějších a nejtěžších momentech na naší cestě může právě toto být rozhodující bod, kvůli kterému to daný člověk vzdá.
Co se týče hypochondrů je toto téma ještě specifičtější v tom, že jejich soustředěnost na symptomy často právě vychází ze strachu ze smrti. U spousty lidí jejich symptomy neznamenají fyzickou překážku k tomu, aby něco dělali, ale je to právě jejich strach, že tento konkrétní symptom by mohl být tím důvodem ke SMRTI.
Velká spousta z nich vám řekne, že pokud by měli jistotu, že jejich bolest hlavy neznamená smrtelnou chorobu, tak ať je klidně hlava bolí, hlavně ať mají jistotu, že je to neohrožuje na životě. Tento strach bývá i důvodem k tomu, proč se tak často kontrolují a navštěvují lékaře. Trpí totiž utkvělou představou, že pokud budou několikrát denně kontrolovat všechny své symptomy a životní funkce je zde reálná šance, že SMRTI zabrání.
Je to klasický příběh toho, kdy se v okolí hypochondra objevil někdo u koho se přišlo na vážnou chorobu v pozdním stádiu a daný člověk to vyhodnotil tak, že pokud se bude stále kontrolovat a chodit k lékařům téměř denně, této situaci zabrání. Já sama jsem toto měla tak také postavené. Důvod mého kontrolování se a návštěv lékařů byl ten, že jsem chtěla zachytit vážnou chorobu včas abych já nebyla mezi těmi u kterých se na to přišlo pozdě a zemřeli.
A jak jsem si od tohoto způsobu myšlení pomohla?
Vzala jsem ho opačně. Kontroly a návštěvy lékařů řeší již následky. Snaží se zachytit problém ve chvíli, kdy už reálně nastal. Proč ale nejít tou cestou, kdy každý den budu vědomě pracovat na tom, aby tento problém nenastal? Budu zdravě jíst, budu se hýbat, budu pečovat o své mentální zdraví, dostatečně spát, odpočívat a věnovat se svým koníčkům. Samozřejmě nikde není jistota, že mě to ochrání od všech nemocí a možných problémů(někdo by mi teď mohl argumentovat tím, že zná někoho, kdo celý život nekouřil a stejně onemocněl) - na druhou stranu je to ta nejlepší a jediná možná cesta jak zabránit těmto situacím ještě než nastanou.
A když se tu zaměříme na druhý bod - to je STRACH, ŽE NESTIHNU, CO JSEM CHTĚL? Ano, bohužel velká spousta lidí se díky tomu strachu dostává do kolečka analýzy. Analyzují neustále a pořád kolik času jim zbývá a jak nejlépe ho tedy využít. Tato analýza jim zabere tolik času, že se ke skutečné akci často ani nedostanou. Přemýšlí natolik dopředu, že po pár letech často nastává moment, kdy od nich můžete slyšet: 'Přál bych si se vrátit několik let zpátky, kdy jsem nad tímto přemýšlel. Nepřemýšlel bych. Dělal bych to.'.
V tomto případě je ta nejlepší cesta přestat tolik analyzovat a vymýšlet nejlepší možný způsob jak svůj čas využít, ale skutečně s něčím začít. Hned. Dělat si plány na týden - jednu novou věc, kterou vyzkouším každý týden a když mě bude bavit, mohu u ní zůstat. Když ne, mohu vyzkoušet jinou. Ale reálně začít. HNED, DNES! Přemýšlením a analyzováním si často situaci nezjednodušujeme, ba naopak. Děláme ji nepřehlednou a ještě více chaotickou. Jak se říká - v jednoduchosti je krása a toto je oblast, kde to platí dvojnásob.
A určitě se teď spousta z vás ptá, co pomohlo mně se lépe vyrovnat s myšlenkou smrti. Jestli jsem nějaké způsoby našla? Řeknu vám pár svých, ale samozřejmě nemusí sedět každému a každý je může mít jiné. Mně osobně pomohly tyto:
1. MYŠLENKA, ŽE EXISTUJE NOVÝ, DALŠÍ ŽIVOT, ŽE SE VRÁTÍM
Někdo tomu věří, někdo ne. Je to na každém. Ze mě to sejmulo ten tlak - MUSÍM STIHNOUT VŠE. Začala jsem přemýšlet způsobem, že vše stihnout nemůžu a to co nestihnu v životě tomto, stihnu třeba v tom dalším. Vrátím se.
2. SMRT JE SOUČÁST KOLOBĚHU ŽIVOTA
Přijmula jsem to, že smrt je součást systému, do kterého jsem se narodila. A tak jako jsem do něj jako dítě vstoupila beze strachu, ho chci i prožít. Smrt není něco, co mě potká zítra a já chci chvíle zde prožít - ne přežít. Vrátila jsem se tím trošku do 'myšlení dítěte', které neřeší, co bude za týden. Řeší to, co je teď.
3. SOUSTŘEDIT SE NA NĚJAKOU SVOJI VÁŠEŇ
Pro mě to je jednoznačně můj syn a potom koučink. Je to něco v čem jsem neskutečně šťastná a můj život to naplňuje. Bere to prostor veškerému strachu a obavám, protože to dělám s veškerým nasazením a baví mě to.
Každý má takovou vášeň jinou. Pokud člověk neví - často pomáhá otázka - co by jsi dělal, kdybys nemusel brát ohled na svou práci ani peníze? Takto se často odpověď najde. A této své vášni může člověk věnovat klidně dvě-tři-pět hodin denně. Začne ho to naplňovat a brát pozornost negativním věcem.
4. POUŽÍT SVŮJ STRACH JAKO MOTIVACI
Ve chvíli, kdy člověk nemůže najít způsob jak se s tímto strachem vyrovnat - dá se tento strach použít také opačným způsobem. Nikoliv demotivačním, ale motivačním. Právě proto, že ta chvíle, kdy na světě jsme je tak krátká - co vše bych chtěl dokázat? Co vše bych si chtěl splnit? Je to důvod pro to, abych ráno vstával dřív, neprokrastinoval a pro ty sny si došel.
5. TAM NĚKDE JSOU MOJE HVĚZDY
Záměrně jsem tento bod nechala až jako poslední. Ale pro mě naprosto nejdůležitější a zásadní.
'Dvě hvězdy se na mě koukají tam z nebe...a jedna je tu se mnou dole.' Už víte kam mířím? Tam někde, za tou bránou, která nevím jak vypadá...jsou moje dvě děti a další, které jsem moc milovala. A kdo ví, zda se potkáme? Kdo ví, zda se obejmeme? Nikdo na tuhle otázku nedokáže říct ANO či NE. A právě proto...ta naděje, že to tak bude můj strach ze smrti úplně spálila.
Comments