Hodně jsem přemýšlela jakému tématu se věnovat dále v oblasti ztráty dětí prenatálně/porodu mrtvého miminka. A protože je to téma, na které neexistuje žádné vodítko ani žádná osnova...rozhodla jsem se nyní vytvořit 'seriál' článků na témata, která jsou ve společnosti tabu. Nikdo na ně maminku dopředu nepřipraví a obecně se o nich nehovoří. Lidem jsou nepříjemná, ale mluvit by se o nich jednoznačně mělo.
Naprosto chápu prvotní myšlenku a PROČ se o těchto tématech nehovoří. Prvotní myšlenka je logická a má dobrý úmysl. Nicméně v důsledku pro tu menší skupinu maminek, která je nucena si projít tímto traumatem, je to kontraproduktivní a celá tato věc se mine účinkem.
Jaké bude tedy dnešní, první téma? První věc o které si s tebou bude jen málokdo povídat a na kterou tě nikdo nepřipraví?
VIDĚT SVÉ MRTVĚ NAROZENÉ MIMINKO ČI NIKOLIV?
Toto je otázka se kterou se nesetkáš do momentu než jsi sama před tuto volbu postavena. Nikdo ti neporadí a nikdo ti neřekne jak jí máš vyřešit. Stojíš před tímto rozhodnutím úplně sama - případně s partnerem.
Ve světě(hlavně USA, kde tato oblast není již tolik tabu a tak existuje více informací a statistik než v jiných státech) panuje 'trend' své dítě vidět. Velká spousta rodičů tuto možnost využije a se svým miminkem se takto rozloučí. Často, dle jejich vlastních slov, jim to cestu za uzdravením ulehčí a přinese jim to do jejich nového života - života po stillbirth - více klidu.
V České Republice se tak děje méně častěji. Vůbec není pravda, že se tak neděje vůbec, ale děje se tak méně. Hraje v tom velkou roli fakt, zda nemocnice tuto možnost vůbec nabídne. Dále v tom hraje velkou roli psychický stav maminky - zda je schopná v ten moment rozhodnout a unést tento psychicky nesmírně náročný moment.
Jelikož se v ČR častěji děje ta druhá možnost, že nepřijde otázka, zda miminko chtějí rodiče vidět a nebo, že se maminka v ten moment rozhodně NEVIDĚT - pojďme se pobavit o této možnosti.
Já jsem byla jedna z maminek, které tato možnost nabídnuta nebyla a vůbec jsem netušila, že taková možnost existuje. Nicméně na faktu, že jsem Kristínku neviděla by to, že by mi toto nabídnuto bylo, nic nezměnilo. Byla jsem v šoku a zároveň jsem se tohoto pohledu neuvěřitelně obávala.
Moje rozhodnutí nestálo primárně na tom, že bych svou dceru vidět nechtěla...stálo na tom, že jsem měla neuvěřitelný strach z toho v jakém stavu ji uvidím. A tento strach mi nedovolil otázku, zda je to možné ani vyslovit. V ten moment jsem chtěla jediné - aby tato hrůza skončila a já to měla celé za sebou, byla se svojí rodinou v prostředí, které znám.
Porod tedy probíhal způsobem, kdy sestřičky stály v takovém postavení, že jsem neměla možnost spatřit svou dceru a zároveň mi jedna sestřička ve finální fázi porodu držela hlavu otočenou na druhou stranu aby nenastal moment, že se podívám. Asi si teď říkáte, že mi tímto řešením v podstatě znemožnili se podívat i v moment, kdy já sama bych to chtěla. Celá tato situace byla ale zapříčiněna mým celkovým psychickým stavem, který byl v tu chvíli žalostný. Byla jsem pod silnými sedativy a tedy i tak bylo porod těžké vést z důvodu, že jsem špatně spolupracovala.
Porod tedy proběhl, moje Kristínka byla na světě a já najednou ležela před porodním sálem. V úplném tichu, přítmí. U hlavy mi seděla maminka, která plakala a hladila mě po vlasech. Po chvíli přišla sestřička a v tu chvíli přišel první moment, kdy jsem si začala situaci uvědomovat. Nicméně opět jsem nenašla odvahu požádat o to, abych Kiki mohla vidět. Sestřička se mě přišla zeptat, zda jsem v pořádku a zda bych se chtěla na něco ohledně dcery zeptat - BYLA TO HOLČIČKA, to jediné bych chtěla vědět? ANO BYLA. V hlavě se mi poprvé začaly rodit otázky, které mi mohl zodpovědět právě moment, kdy bych svojí Kiki viděla.
Den po porodu jsem odjela domů a začala moje cesta již BEZ KRISTÍNKY. Dny plynuly a život pokračoval. A najednou, spoustu dní po porodu jsem začala cítit, že já přeci potřebuji vědět, jak moje holčička vypadala. Pocit viny nastupoval i v tomto ohledu. Neustále mi v hlavě znělo: 'Co jsem to za mámu, že jsem nenašla odvahu si tě pochovat a podívat se tebe? Jsem hnusná, zbabělá, slabá holka.'. Tyto myšlenky mě mučily dnes a denně...
No a možná právě teď mučí tyto myšlenky i tebe.
Víš, ale ty jsi nezklamala. Neudělala jsi nic špatně a ani jsi své miminko nezradila. Ty jsi s ním trávila několik měsíců. Ty víš jaké jsou jeho doteky z té druhé strany. Ty znáš jeho kopanečky a znáš i jeho tlukot srdce stejně jako to miminko zná tvůj.
To, že jsi se rozhodla ho nevidět není známka toho, že jsi slabá nebo že jsi zbabělá. Byl to moment, kdy jsi se rozhodovala pod tlakem, který si spousta lidí nedokáže ani v tom nejhorším snu představit. Ale nejsi proto míň maminka a ani tvoje láska není menší než láska maminek, které se rozhodly opačně. Nemůžeš svou situaci přirovnávat k maminkám, kterým se narodilo miminko zdravé a živé - a tím pádem ani nemůžeš srovnávat sebe s nimi. Vaše situace byla naprosto odlišná. Víš, každá jsme v určitém ohledu úplně jiná a to, co přinese klid do života jedné může u té druhé znamenat naprostou zkázu. V tento konkrétní moment NEEXISTUJE SPRÁVNÉ A ŠPATNÉ ŘEŠENÍ. Každé řešení je svým způsobem správné. A ty teď věř tomu svému...tvá láska se nezmenšila tím, že sis své miminko nepochovala. Já vím, co teď prožíváš...všechno to obviňování ve své vlastní hlavě. Ale věř mi, že jsi se rozhodla nejlépe jak jsi uměla s ohledem na situaci ve které jsi stála. V tento moment musíš věřit sama sobě. Já vím, že ti teď připadá, že cena tebe jako matky klesla - ale vůbec to tak není. Ty jsi stejně úžasná maminka jako ty ostatní. Na tom nemůže změnit NIKDY NIC A NIKDO. Odpusť osudu podruhé. Je to situace, která se již teď aktuálně nedá změnit. Ten moment se vrátit již nedá. A proto tohle je jedna z věcí, kterou musíš přijmout taková jaká je. Osud to zařídil takto a ty mu to prosím odpusť. Víš, já věřím v tomto na rovnováhu - jsou věci, které jsou nevysvětlitelným způsobem zařízeny tak, aby nás ochránily před zkázami, které by v našem životě mohly nastat. Jsem přesvědčená sama u sebe, ač sama nevím, jak bych se rozhodla dnes, že moje rozhodnutí bylo správné a bylo to zařízeno tak, abych tíhu té situace unesla. Osud mi naložil jen tolik, kolik jsem byla schopná unést. Jsem přesvědčená, že momentem, kdy bych Kiki viděla, by se tíha situace změnila v tíhu, kterou bych neunesla. A zkrátka proto jsem tuto možnost nedostala. Ve všem tom neštěstí jsem přesvědčená, že tohle byl malý kousek štěstí, který jsem v tu danou chvíli měla. A vůbec nechci aby to teď na tebe působilo tak, že pohled na takovéto miminko je 'ošklivý'. Není vůbec, ale v tu danou chvíli by pro mě byl neúnosný. Je něco jiného se o tom bavit, když v té situaci aktuálně nejsi a nejsi ovlivněná tou tíhou. V ten moment jsi...a tak věř tomu, že jsi šla tou cestou, které tíhu jsi byla schopná unést.
Na závěr bych jen chtěla říct, že každá tato story je v mnoha ohledech jiná a osud nám může nachystat i jiné cesty, jak alespoň z části vyvážit tu 'nemožnost' své dítě vidět. Já jsem s pocitem viny v tomto ohledu bojovala dlouhou dobu...a jak jsem již říkala, věřím v tomto ohledu na rovnováhu a tak tedy i v tento moment přišla chvíle, kdy mi právě, ten mnou, v tu chvíli nenáviděný osud přinesl alespoň částečnou satisfakci za toto rozhodnutí.
S člověkem, který se reálně staral a doprovázel Kristinu na její poslední cestě - reálně se staral o pohřeb a byl tedy tím jediným mimo lékaře a sestry, který Kristinku držel v ruce a viděl...s tímto člověkem jsem se dobře znala. Kristinu si tedy pamatoval. A já jsem dlouhou dobu po její ztrátě našla odvahu a dostala možnost s ním mluvit sama...jenom já. A zeptat se ho, kdo byla moje holčička...jak vypadala. A právě jeho odpověď mi do života přinesla ten tolik potřebný klid a příležitost se s touto situací plně vyrovnat.
Jeho slova zněly: 'Byla krásná. Byla hrozně maličká...ale vypadala jako ty. Byla nádherná. Vypadala jako každé jiné miminko, jen byla maličká. Měla spoustu vlásků...ale nejvíc si pamatuju to, že vypadala jako ty a že byla hrozně maličká.' - a najednou jsem ji znala. I přes takto obecný popis jsem měla pocit, že jsem ji skutečně poznala a vím vše co potřebuji vědět. Víš, spousta lidí mi na to řekne, že co když si to nepamatoval a jen říkal, co jsem chtěla a potřebovala slyšet...ale v konečném součtu - i kdyby? Co na tom? Mně osobně to přineslo do života klid a pocit satisfakce. A co na tom, zda je to pravda? Je to důležité? Není. Důležité je to, zda ti to skutečně dá ten tolik potřebný klid a zda budeš schopná poté osudu odpustit. Vzal ti sice možnost své miminko vidět...ale zprostředkoval ti to tímto způsobem. Našel jinou cestu, pro tebe únosnou a přijatelnou.
Comments