Minule jsme, co se týče STILLBIRTHu, probírali situaci maminky, která se dostane do fáze, že vidí jediný cíl - CHCE DÍTĚ - HNED A JEDNO S KÝM. Občas ale nastává situace zcela opačná.
NECHCI DÍTĚ. UŽ NIKDY.
Upřímně řečeno, tato situace se málokdy týká samotné matky. Většinou je to reakce tatínků. Vyrovnávají se s tím jinak a tudíž i jejich reakce je naprosto odlišná. Bývá to ale hlavní kámen úrazu ve vztahu právě v situaci, kdy maminka chce dítě moc, tatínek už nikdy.
Velká spousta lidí, kteří tuto zkušenost (naštěstí) nemají si myslí, že toto rozhodnutí nebo tato reakce je vždy zapříčiněná strachem maminky nebo i tatínka. Strachem z toho, že se daná situace bude opakovat. A ano, skutečně to tak bývá, NE ALE VŽDY...
Strach jako příčina tohoto postoje je častější u tatínků než u maminek. Tatínkové bývají v tomto směru více ochromeni strachem - jelikož jejich strach není jen o to další miminko. Ještě více než o to samotné miminko bývá o matku...svou partnerku. Utrpení, kterým si ona sama prochází a kterému je její partner/otec dítěte přítomen je pro něj stejně nesnesitelné jako pro ni.
Příčin tohoto postoje ale může být víc...od pocitu viny, přes pocit, že si nezaslouží být šťastní až po pocit vzteku nebo zamávání bílou vlajkou - vzdají se.
Když si vzpomínám na dobu, kdy jsem takto přemýšlela i já sama, snažím se si uvědomit, co za ním stálo...byla to ale shoda několika náhod opět najednou, které mě dovedly k přesvědčení, že NEMÍT DÍTĚ bude to nejlepší řešení.
A jak to tedy celé bylo?
Během pár dnů jsem shodou okolností přišla o syna...a poté i partnera. Rozešli jsme se. Ano, první dny jsem měla pocit, že už tak moc rozbitý život a svět na kousky se najednou zhroutil kompletně.
Nicméně po asi 3-4 dnech nastal úplný obrat. Začala jsem chodit na terapii a ačkoliv to zcela jistě nebylo zapříčiněno jednou hodinou u psychologa - fakt, že jsem najednou v celé té strašlivé situaci zůstala sama...nejen, že jsme přišla o dítě, ale najednou ani partner, které jsem v tu chvíli tak moc potřebovala tu nebyl. Stála jsem v prázdné místnosti...a bylo skutečně jen na mě zda udělám krok doleva nebo doprava.
Člověk by si řekl, že to je situace, která matku stojící v tak těžké situaci, podruhé, pošle ke dnu...ale stal se opak. Pro mě z nepochopitelných důvodů. A přesně to byl i ten moment, kdy jsem stála pevně rozhodnutá...ne, rozhodnutá, to je špatné slovo. Připravená přijmout a vyrovnat se s faktem, že asi skutečně nejsem ta, která má někde ve hvězdách napsáno stát se matkou. Smířená s tím, že nejsem jediná na světě a že nemít dítě ještě nutně nemusí znamenat být nešťastná. Existují i jiné věci, které dokáží život člověka naplnit a udělat ho šťastným. Ano, já jsem byla jedna z holek, která chtěla dítě poměrně brzy, poměrně v rozporu s 'trendy' v tomto směru a vždy jsem mateřství viděla jako hlavní smysl života. Najednou jsem stála v pozici, kdy jsem skutečně začínala věřit tomu, že já pro to hold nejsem ta pravá.
Co se týče lékařů, nikdy mi nebylo sděleno, že bych děti mít nemohla nebo že by se našel nějaký problém, který by tomu bránil.
Tak nějak z dálky jsem si začínala mapovat způsoby jak se stát matkou miminku, které rodiče nemá. Zvláštní na tom v té době bylo to, že jsem nikdy neuvažovala způsobem si nejdřív vybudovat pevný vztah a poté teprve hledat způsoby jak se stát matkou / rodiči. Tato situace mi v hlavě vůbec nefigurovala...byla jsem zaměřená na scénář, že JÁ, SAMA se stanu MATKOU/TETOU dítěti, které rodiče nemá. Opět jsem se svým způsobem nechtěla o to štěstí dělit. Chtěla jsem si ho nechat jenom pro sebe...
No a jestli si vzpomínáte...v tom minulém postu jsem psala ať svůj osud necháš, ty, která máš teď prázdnou náruč, jemu(tomu tvému novému životu), ať ho necháš hvězdám...tak víš proč jsem ti to psala? Já se totiž rozhodla/smířila s tím, že matkou...v tom pravém slova smyslu, tou, která si své miminko porodí, nikdy nebudu. A vidíš...uplynuly dva měsíce, já byla znovu zamilovaná...najednou jsem se začala cítit zvláštně. Jedla jsem cibuli na tuny, často jsem brečela bez důvodu, měla stále zvýšenou teplotu...a v tom najednou něco jako světlo na cestě, dvě růžové čárky na těhotenském testu. A já věděla, že tentokrát je to správně. Tentokrát jsem si byla jistá. Nebála jsem se o tom mluvit. Sama jsem v sobě cítila a věděla, že tentokrát moje náruč prázdná nezůstane. Věděla jsem, že se narodí štěstí. Narodí se miminko, který bude tak moc šťastný a tak moc milovaný. A ono to tak skutečně bylo.
23.2.2016 jsem se stala MATKOU. Dostala jsem roli o kterou jsem už dávno přestala bojovat a vzdala se...v moment, kdy jsem to čekala uplně nejmíň se rozbušilo tomu malému životu srdíčko pod mým. A narodil se krásnej, silnej kluk s obrovskýma hnědýma očima a ještě větším srdcem. A víš co? Můj život se zaplnil láskou. Takovou láskou u které jsem měla pocit, že se jí do mě tolik ani nevejde.
コメント