Dneska tu máme další z článků 'TABU aneb věci, na které tě nikdo nepřipraví'. A o čem se dneska budeme bavit? O porodu. Tak jak se o něm nemluví. O porodu takovém, na jehož konci není křik miminka. O porodu na jehož konci není šťastná maminka. Budeme se o něm bavit bez obalu a tak jak skutečně reálně probíhá. Je to právě jedno z témat o kterém se zkrátka nemluví...lidé klopí oči na druhou stranu nebo říkají věty 'ani mi to prosím tě neříkej...'...no, je to těžké téma.
Většina nastávajících maminek ke konci těhotenství řeší se svými kamarádkami, sestrami a dalšími ženami z jejich okolí POROD. Zabývají se otázkami - zda epidural či nikoliv, zda partner u porodu či nikoliv, zda to opravdu tak bolí či nikoliv. Ale poté najednou malá část z nich na úplném konci čelí situaci naprosto jiné. Čelí porodu zcela jinému. STILLBIRTH. Porod, který je navenek v úplném tichu. Uvnitř ale odehrává obrovský křik a bolest. Maminka najednou čelí všem těm detailům na které ji nikdy nikdo nepřipravil. Situaci zcela jiné.
Nikdo ji dopředu neřekl o první noci, kdy mlčky uvnitř sebe křičí po svém miminku. Nikdo ji dopředu nevaroval, že všechny ty malé detaily z tohoto zážitku budou křižovat její mysl ještě spoustu následujících dní...týdnů...měsíců...někdy i let.
Občas se mi stane, když někomu vyprávím svůj příběh, že je naprosto zděšen faktem, že miminko, které zemře před porodem - tedy v břiše maminky - musí matka PORODIT. Jsou zděšeni, že se tato situace většinou neřeší operací. Ale i toto řešení má svůj důvod.
A teď tedy k samotnému porodu. V tomto konkrétním článku jsem se rozhodla navzdory tomu, že už tu můj příběh STILLBIRTHu je, pojmout ho jinak. Více do detailu, co se skutečně děje a jak to skutečně vypadá. Nicméně jelikož každá situace je individuální a doba v mnohém pokročila - BUDE TOTO POUZE MŮJ OSOBNÍ PŘÍBĚH/ZKUŠENOST A MŮŽE SE NAPROSTO LIŠIT OD ZKUŠENOSTÍ JINÝCH MAMINEK.
Rok, kdy se psal tento, můj a Kristiny, příběh byl 2014. Je to již 9 let. Do nemocnice jsem přijela pro absenci pohybů v nedokončeném 29. týdnu těhotenství. Moje první kroky vedly na gynekologickou pohotovost. Po ohlášení mě okamžitě vzali přednostně na ošetřovnu s ohledem na možnou vážnost situace.
Vstoupila jsem do místnosti, kde se provádí ultrazvuk a kde na mě již čekala lékařka se sestřičkou. Popsala jsem jim situaci a důvod proč přicházím a lékařka mě tehdy položila na lehátko. Přiložila mi sondu na bříško. Najednou se vypla obrazovka nade mnou, lékařka mi položila svou ruku na moji...a přišel jen nejvíce devastující moment. Slova: 'Nemám pro vás dobré zprávy. Je mi to strašně líto, ale nemáme srdeční akci. Miminko již bohužel nežije.'. Moment, kdy jakoby někdo vymazal celý můj dosavadní život. Nastalo úplné prázdno ale na druhou stranu v mé hlavě neuvěřitelný křik, milion otázek ale také úplné černo. Ticho...ticho natolik hlasité a ohlušující, že jsem přestala vnímat cokoliv kolem sebe.
Po oznámení této zprávy si pamatuji, že přišla otázka ze strany sestřičky: 'Je tu někdo s vámi? Někdo koho bychom k vám mohli zavolat?'...'Ano je, venku je moje maminka, zavolejte ji prosím.'. Poté přišla mlha...tunel, ze kterého si pamatuji jen útržky. Pamatuji si, že maminku si vzali bokem, do jiné místnosti a ptali se jí na mou anamnézu - jaké léky beru, zda máme v rodině nějaká onemocnění, ... . Dostavil se také další lékař se kterým se situace a následný postup konzultoval. Poté jsem se s lékaři přesunula na vyšetřovnu. Cestu na ní si nepamatuji vůbec a vlastně doteď vůbec nevím jak jsem se ocitla o patro níž. Vlastně ani nejsem schopná říct, zda svou první injekci na uklidnění jsem dostala ještě o patro výš na ultrazvuku či až o patro níž na vyšetřovně. Nevím to.
Celou situaci na vyšetřovně si již vybavuji jasněji. Lékaři mi řekli co bude následovat a jak se celá tato tragédie bude řešit. Bude to tedy PŘIROZENÝ POROD. Jelikož děložní čípek byl tuhý a zavřený - bylo potřeba ho uvolnit a připravit porodní cesty na porod Kristiny. Bylo již pozdní odpoledne a tak byl čas na zavedení dilapanů aby se porodní cesty připravily. Co se týče této části - pro mě osobně to byla fyzicky nejbolestivější část celého porodu. Nicméně trvala chvíli. Byla jsem neuvěřitelně vděčná za psychickou podporu, kterou mi dával celý tým sester i lékařů tak, že při tomto výkonu mi u hlavy stály dvě sestřičky, které mě držely za ruce, snažily se mě utišit a být tam se mnou. Maminka čekala venku. Byl mi zároveň poskytnut nadstandartní pokoj abych nepřišla do kontaktu s ostatníma maminkama a nerozrušovala já je a ony zase mě. Maminka v tu dobu zavolala rodině a přijel za mnou bratr se švagrovou. Bylo jim umožněno se mnou zůstat po celou dobu - tedy i v noci. Po ubytování na pokoji za mnou byla poslána ještě psycholožka aby se mnou celou situaci probrala a vyvodila z toho nějaký závěr - medikaci, ... . Vlivem uklidňujících léků mi celá noc před porodem přišla jako chvilka. Budila jsem se, ale hned jsem zase usnula - pamatuji si, že jsem stále dokola kontrolovala, zda tam nejsem sama a zda tam moje maminka skutečně je. Ráno mi byly vyjmuty dilapany a zkontrolovány porodní cesty, zda je možné začít vyvolávat porod. Vše bylo klidné a připravené na porod. Byl mi zaveden epidural a v tomto bodě bych se také chtěla zastavit. Velká spousta maminek se ho obává - hlavně bolesti při zavádění. Moje osobní zkušenost byla taková, že to nebolelo vůbec. Zaváděli mi ho v sedě, zepředu mě podpírala sestřička a já jsem byla jen požádána abych se co nejvíce uvolnila a svěsila ramena. Poté mi byl naprosto bezbolestně zaveden.
Po zavedení epiduralu, kolem dvanácté hodiny mi začali podávat léky na vyvolání porodu. K mému překvapení bolesti začaly téměř okamžitě. Po cca hodině na pokoji už byly bolesti takové, že jsme se přesunuli na porodní sál. Mamince bylo umožněno být opět po celou dobu se mnou - a to i na porodním sále. Na sále na nás již čekal lékař a sestřičky. Naprosto všichni se mi snažili ulevit, situaci ulehčit a pomoct jak nejvíce to šlo. Po celou tuto dobu těsně před samotným porodem jsem hodně zvracela a poté, doteď tomu nerozumím, usnula a celou dobu předporodní jsem prospala. Lékař se sestrami zůstali a čekalo se...já se probrala až pár minut před samotným porodem. Sestřičky mi pomohly se přesunout na rodící křeslo. Kristinka se narodila na dvě zatlačení. Trvalo to malou chviličku. Okamžitě ji odnesli a mě přesunuli do místnosti před porodním sálem, kde u mě stále mohla být maminka. Tam jsem byla dvě hodiny a za tu dobu mě několikrát přišla zkontrolovat sestřička s tím, zda mi není špatně, zda je všechno v pořádku poté taky zda bych se na něco ohledně Kristinky chtěla zeptat. V ten moment jsem vlastně ani nevěděla na co se ptát...zeptala jsem se tedy na jediné: 'Byla to holčička?'...'Ano, byla.'.
Zbytek rodiny - bratr a švagrová na mě čekali před porodním sálem a já si doteď pamatuji na to, jak mě vezli z porodního sálů a můj bráška šel vedle mojí postele a ptal se mě: 'Řekni mi co chceš...ať je to cokoliv. Já to donesu, přivezu, zařídím...jenom mi řekni co bys teď chtěla. Cokoliv co chceš, já ti to přinesu.'...'Chtěla bych jídlo. Pizzu, strašně bych chtěla pizzu prosím.' - ano, může se to zdát šílené, že jsem byla maminka co právě přišla o miminko a chtěla pizzu. Jídlo...ale teď zpětně můžu říct, že jsem si možná ještě ani neuvědomovala - co se to vlastně stalo? - přišla jsem o Kristinu.
Bráška mi pizzu bleskovou rychlostí sehnal ač už byl večer.
Dále si pamatuji, že po převozu na pokoj se rodina radila co dál. Rozhodli se jet domů a tam uklidit všechno, co by bylo nějak spojené s Kristinou - výbavu, postýlku, její oblečení. Abych po mém příjezdu neviděla nic, co by mi jí připomínalo. Mě ale vyděsil moment, že zůstanu sama...v tu nejtišší noc v mém životě. První noc bez Kristinky. Poté bylo tedy s lékaři dohodnuto, že se mnou zůstane po celou noc na pokoji švagrová abych tíhu té situace unesla. Nebyla jsem tedy sama.
Druhý den, když jsem se probudila, vrátila se maminka, která šla celou tu cestu se mnou a následovalo propuštění. Léky na zastavení laktace a příjezd domů. Pamatuji si to úplné ticho. Můj panický strach ze samoty. Bylo to jediné, co jsem nechtěla. Už nikdy jsem nechtěla být sama. Nastala tedy doba, kdy jsem byla ještě pár dní po porodu medikovaná sedativy. Spala jsem s maminkou v jedné místnosti s rozsvíceným světlem. Noc v tu dobu nebyla můj kamarád a tma už vůbec ne. Nastala doba, kdy 24 hodin denně byl někdo v mé přítomnosti. Když to nebyla maminka, tak to byla teta.
A to byl možná počátek toho, kdy strach se stal mým neustálým společníkem a úzkost mou (ne)dobrovolnou nejlepší kamarádkou na příštích pár let.
Asi se teď ptáte, proč je tento článek psaný touto formou a co má za účel? Bohužel, stále, i v dnešní době je toto téma ve společnosti TABU a spousta maminek, která si projde touto zkušeností se bojí nebo stydí o této věci mluvit. Tento post má tedy odkrýt realitu zážitku, kterým maminka projde a částečně zbavit maminky strachu nebo studu, že jsou jediné a jako jediné mají nálepku tohoto strašlivého traumatu. Má za úkol zbourat alespoň trochu toto TABU a ukázat, že je to věc o které by se mělo mluvit, protože se děje. Maminky, kterým se toto stane nejsou odsouzeny k tomu si tento zážitek nechat pro sebe a udupat ho v sobě. Právě naopak, pro spoustu z nich je sdílení součást celé terapie a je dobře, když o něm mluví. Potřebují ho sdělit, ale současně také zoufale pátrají po někom, kdo by jim rozuměl v jejich pocitech ak do si prošel tou samou cestou.
Celý tento post bych chtěla uzavřít spousty děkovných slov.
Úplně první bych chtěla poděkovat mé mamince. Ženě, která mě v tyto rozhodující momenty nenechala nikdy samotnou, dělala vše pro to aby mé trápení nebylo tak velké a byla silná jako skála. Byla větší než svět. Vracela mi do života víru, sílu, lásku a bezpečí. Stala se základním stavebním kamenem celého mého uzdravení se z tohoto traumatu a jedním z důvodů proč jsem to nikdy nevzdala a proč jsem tím, kým jsem. Udělala ze mě nejlepší verzi mé samé. DĚKUJU MAMI!
Dále bych strašně ráda poděkovala svému bráchovi, který mi dával ten potřebný pocit bezpečí ve chvílích, kdy se porod chystal a i po něm. Stál neustále při mě a vždycky KDYŽ jsem padala mě zase chytil a postavil. Držel mi ruku při těch rozhodujících momentech a vždycky ze mě sejmul ten pocit samoty, který mě objímal tak silně. Právě díky němu vím jak milující a správný chlap vypadá. DĚKUJU!
V neposlední řadě bych chtěla poděkovat své tetě, která se stala mou spřízněnou duší, jednoznačně mojí 'sister from another mister'. Přítelem přesně takovým, jakého by si každý přál. Probděla se mnou stovky nocí, propovídala miliony hodin. Naslouchala mi, smála se se mnou ale také se mnou plakala. Byla se mnou dlouhou dobu po téhle události dnes a denně. Chodila se mnou mé první procházky a držela mě ve chvílích, kdy jsem nikoho jiného kromě maminky u sebe nechtěla. Stala se součásti mě takové, jaká jsem dnes. DĚKUJU!
A jako poslední bych v tomto článku chtěla poděkovat celému týmu nemocnice v České Lípě. Jsou to neuvěřitelní profesionálové. Všechny sestřičky do jedné jediné, všichni lékaři. Vedli mě celou touhle cestou tím nejcitlivějším způsobem. Chtěla bych jim poděkovat za jejich vstřícnost a ohleduplnost při samotném porodu, že nedovolili abych slyšela pláč jiných miminek. Nechali porod proběhnout v naprostém klidu a snažili se mi ho ulehčit jak nevíce to šlo. Zároveň bych chtěla poděkovat sestřičkám, že při samotném porodu stály v takovém postavení, že jsem neměla možnost ani nešťastnou náhodou zahlídnout nic a držely mi hlavu otočenou na druhou stranu. Nikdy bych to bez nich nezvládla. Jsou to andělé v bílých pláštích. DĚKUJU!
Všem, kterých se toto téma jakkoliv týká bych ještě chtěla říct - NEJSTE V TOM SAMI! Zároveň bych s velkou radostí chtěla říct, že se mi podařilo domluvit článek, který bude veden formou 'rozhovoru' s lékařkou, mou skvělou kamarádkou, která je přítomna těmto porodům a je v týmu starající se o nás, maminky s prázdnou náručí. Moc bych jí za to již teď chtěla poděkovat! Zároveň bych tedy chtěla nabídnout možnost - pokud máte jakékoliv otázky týkající se tématu STILLBIRTH, napište mi je do komentářů nebo do zprávy a já se pokusím ten článek postavit tak, aby vám na ně odpověděl.
Comments