'Když za to nemůžu já...tak kdo potom? Najdu člověka, který udělal chybu a tou jeho chybou je zapříčiněná tato tragédie. Vlivem jeho chyby mi život vzal to nejcennější, co jsem měla...'
Jedna z ranných fází celého procesu, který nastává po traumatu jakým je ztráta dítěte prenatálně. Maminka v ten moment často hledá viníka...někoho, kdo zapříčinil tuto situaci. Její pozornost se v tuto chvíli může zaměřit na kohokoliv, kdo se nachází v bezprostředním okolí - ať už partner, rodiče, druhý potomek nebo lékař.
V minulém postu jsem psala o odpuštění - odpuštění sama sobě. A hned potom, co toto odpuštění proběhne přichází často i tato fáze. Maminku v tu chvíli již nepronásleduje pocit viny a otázka 'kde udělala chybu?'...pronásleduje ji myšlenka 'kdo jiný udělal chybu a co byla ta chyba?'. V této fázi vám může připadat jako zlá...plná vzteku. A ono tak většinou i je. Její bolest se změní ve vztek, který potřebuje někam soustředit. Je to součást 'její terapie' při které se vyrovnává s obrovskou bolestí, kterou právě cítí.
Mezi naprosto nejčastější cíle patří: partner nebo lékař.
Partner je v tuto chvíli většinou ten nejbližší člověk. A jelikož je ochromen také bolestí - bývá to cíl i nejsnazší. Statistiky v tomto směru mluví naprosto strašlivě - celých 80% vztahů se po ztrátě dítěte rozpadá. Pouze 20% je schopno vyrovnat se s touto tragédií a jít společně životem dál. Je to právě zapříčiněno tím, že nejen matka, ale i otec v dobu té nejintenzivnější bolesti cílí svůj vztek a hledání viníka jeden na druhého. Určitě si teď říkáte - vždyť by je to mělo stmelit. Ale ono to tak úplně v reálném životě nefunguje. Často se stává, že komunikace, která dříve fungovala je najednou, vlivem té obrovské bolesti, v útlumu. Věty jedné strany bývají chápany v jiném kontextu ze strany druhé a naopak. Až může nastat ten zásadní zlom - TY ZA TO MŮŽEŠ. KDYBY NEBYLO TEBE, NIKDY BY SE TO NESTALO. Ano, pravda je taková, že za to nemůže nikdo, jak jsem již psala v minulém postu, ale to v tu chvíli nedokáže přijmout ani jedna, ani druhá strana. Oba potřebují najít tu příčinu. A bohužel se často stává, že 'nabité zbraně', které oba drží v ten moment v rukou obrátí proti sobě...
Dalším častým cílem tohoto vzteku a hledání viníka bývá lékař. Toto byl i můj případ. Hledala jsem cokoliv, co by mi nasvědčovalo tomu, že lékaři udělali chybu. Něco přehlédli, něčeho si nevšimli. S touto myšlenkou jsem bojovala dlouhé roky. Trvalo mi strašně dlouho než jsem přijala fakt, že NIKDO NEUDĚLAL CHYBU. Chyba se stala někde v moment, kdy mi byl někdo tam nahoře psal můj osud, mojí story. Pročítala jsem studie, knihy, články...cokoliv, co by mě utvrdilo v tom, že má myšlenka je správná a že jsem našla někoho na koho bych ukázala prstem - JSI TO TY, TY ZA TO MŮŽEŠ. Na konci celého tohoto honu za viníkem byl NIKDO. Nestál tam nikdo...nespadla opona a neodkryla se identita člověka, který byl příčinou této tragédie. Ta tvář, ke které jsem se snažila přiřadit nějakou identitu, zůstala neodkrytá - zcela správně neodkrytá.
Obecně vztek rodičů, kterým se tato tragédie stala, může zacílit v podstatě kamkoliv. Nedá se dopředu predikovat kdo to bude a kdo to tzv. slízne. Nicméně, ať už je to kdokoliv, je potřeba si v ten moment uvědomit, že ať už matka nebo otec, nacházející se v této situaci, je ovlivněn ve velké míře bolestí, kterou cítí. Je to taková malá 'omluvenka' na tento zkrat. Je to zcela přirozený jev, zcela přirozená fáze vyrovnávání se s touto bolestí. U velké spousty lidí tato váze přejde - přejde stejně jako ta předchozí. Jen v ní neodpouštějí sobě...odpouštějí životu, že právě oni jsou ti, kteří jsou takto zkoušeni osudem. Přijímají tento nelehký úděl, který jim život nachystal.
A tak, jako v každém postu...hledáš i ty někoho, na koho bys ukázala prstem? Někoho, od koho čekáš tu odpověď proč?
Víš, nebude teď jednoduché a lehké co ti řeknu - ale NIKDY NIKOHO takového nenajdeš. Pravděpodobně neexistuje nikdo, kdo udělal chybu. Chyba se stala někde ve fázi, kdy ti byl napsán tvůj osud. Já vím, že to bolí a že potřebuješ najít viníka. Ale on neexistuje...ta tvář, kterou se snažíš najít zůstane vždycky skrytá - není kým ji zaplnit. Není koho odkrýt. Já tu tvář také hledala a v určitou fázi jsem byla skálopevně přesvědčená, že jsem ji našla. Postavila jsem proti sobě mnou vyfantazírovaného protivníka, který k mému 'štěstí' nekladl odpor. Věděl, že teď nemluvím já...ale mluví moje bolest. Nechal mě se vybolet...a roky potom, co jsem nabyla přesvědčení, že já svého viníka našla jsem došla do bodu, kdy jsem pochopila, že to není pravda a že viním někoho, kdo ani neměl možnost to nějakým způsobem ovlivnit. Víš, postavilo mě to do situace, kdy jsem měla pocit 'nevyřízených účtů' a v moment, kdy mi došlo, že to celé je nesmysl pro mě bylo neuvěřitelně těžké navázat kontakt s tou danou osobou, sundat masku a říct, že jsem mýlila. Štěstí v neštěstí bylo to, že daná osoba proti mě stála s otevřenou náručí. A mě se vracel pocit viny...tentokrát ne pocit viny jaký jsem znala, že můžu za to co se stalo. Pocit viny v tom, že jsem roky sama v sobě vinila osobu, která neměla nejmenší podíl na celé této tragédii. Co jsem v tu danou chvíli udělala? Sedla jsem si a všechno jsem napsala. Všechno co jsem v tu dobu cítila, co mě k tomu přesvědčení vedlo a co cítím teď. Věř mi, že to ulevilo mně i protějšku. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. V ten moment jsem totiž odpustila životu a celému světu, že právě já jsem ta, která byla nucena jít cestou do pekla a zase zpátky. Víš vztek, který teď aktuálně cítíš je naprosto normální. Je to přirozená součást celé této cesty. Tvoje bolest se zformovala v nabitou zbraň, která pravděpodobně vystřelí...střílíš ostrejma, což velká část tvého okolí pochopí, ale nemění to nic na následsích, které právě tenhle výstřel může způsobit. Máš na něj z velké části právo - k naší smůle, tohle chápe jen část našeho okolí.
Je to moment, kdy z jedné strany jsi vláčena bolestí a emocemi tím nejhlubším bahnem - ze strany druhé i v tento moment je potřeba alespoň z části se snažit tuto situaci ovládnout. Víš, nikdo z tvého okolí ti nechce ublížit - pravděpodobně všichni se ti snaží cestu ulehčit, ale nemají jak. Neexistuje způsob jak z tebe tu velkou bolest sejmout alespoň část z ní přenést jinam. Je to tvůj vlastní boj, který musíš sama vyhrát. Ty jediná můžeš jít tím peklem tam i zpátky. Tímhle peklem chodí každý sám za sebe a ač je tu spousta lidí, kteří tě mohou za tu ruku přidržet - nakonec musí životu odpustit každý sám za sebe. Jsou to momenty, kdy vážit každé slovo je několika násobně těžší, ale naopak několika násobně více potřeba - alespoň v tomto směru. Snaž se vždycky vnímat spíš tu lásku než odpor. Spíš tu podporu než se stavět do opozice. Nakonec pokud nějaký viník existuje - slibuju ti, že jednou tu siluetu odkryješ a pojmenuješ ho. Ve většině případů ale dostává tvář ŽIVOTA samotného a tomu musíš odpustit. Je to jediná cesta jak se s traumatem vyrovnat a naučit se žít ve světě novém, uplně jiném. A já vím, že ty to dokážeš - tak jako jsem to dokázala já. Je to část se kterou ti terapeut nebo psycholog bude nápomocen asi nejvíc z mého pohledu a zkušeností, a tak proto, pokud si nevíš rady...kontaktuj nějakého. Najdi toho, který ti bude vyhovovat a dovol mu aby byl tím, kdo tě za tu ruku alespoň touto částí provede.
Závěrem bych chtěla říct dvě věci. První je ta, že tento vztek je NORMÁLNÍ - opakuji to neustále, ale je to potřeba. Neznačí to fakt, že je daný člověk ZLÝ. Značí to fakt, že prochází bolestí o které neměl ani ponětí, že existuje a neví jak s ní pracovat. Jeho jediná obrana, kterou je v ten moment schopen je útok. Má pocit, že se mu uleví...většinou ne. Ale zcela s jistotou jsem schopná říct, že ani jedna maminka, která v tu chvíli střílí ostrejma nechce nikomu ublížit. Ano, může přijít i moment, kdy řekne 'když trpím já, ať trpí i ostatní' - tohle se ale zaprvé stává naprosto výjimečně a za druhé je to opět to stejné - nemluví ona, mluví její bolest.
Všem, kteří se ocitnou v roli 'viníka' bych jen chtěla říct - NEMŮŽE ZA TO NIKDO. Je to část, kterou je potřeba neslyšet. Není to správné a není to fér a já to vím také. A věř mi, že i ona sama to jednou bude vědět. Teď jí to ale tak nepřipadá a tak jsem tě chtěla poprosit - ber na to ohled alespoň trochu a odpusť ji to. Všechny my, které jsme prošly peklem tam i zpátky se ti za ni omlouváme - omlouváme se ti za její bolest, která z ní teď mluví. Nebojuj s ní...nech jí projít touto fází i když to není lehké ani pro jednoho. Nepřijímej roli viníka, kterou se na tebe její bolest snaží přehodit. - nepatří ti. Ale nebojuj s ní...je to boj ve kterém neexistuje vítěz a poražený. Poraženi jsou v ten daný moment všichni bez rozdílu. Dej jí čas. Čas je to jediné, co pro ni můžeš udělat a v pozici, ve které jsi, kdy jsi schopný situaci vnímat alespoň trochu reálněji než ona, zachovej klid, ač je to neuvěřitelně těžké. Víš, tohle je moment, kdy se rozpadá pár životů na kousky a jenom čas je dokáže složit zase zpátky. Nikdy už nebudou poskládány stejně jako dřív a praskliny v tom novém světě zůstanou. Ale bojem ve kterém není vítěz se nezacelí. Naopak. Nemůžeš dělat nic...jen tomu dát čas.
A abychom nekončili tak smutně a negativně. Ano, existují i případy, kdy se skutečně vztahy touto obrovskou tragédií upevní. Je to ta nejlepší možnost jaká může nastat. Je to část, kdy se násobí nikoliv bolest ale síla. Najednou tou cestou do pekla, na které sice jde každý sám, jdeme stejným směrem. Chvíli je tahoun jeden, v druhou zase ten druhý. Pokud se právě tobě stane toto - vlastně jsi vyhrál/a. Pouto, které právě vzniká bývá trvalého charakteru a existuje jen málo věcí, které ho v budoucnu mohou nějak ohrozit. V takový moment čerpej z té druhé strany lásku, sílu, podporu - cokoliv jde a zase naopak. V ten moment totiž skutečně - máte jen sebe.
Commentaires