Napříč společností se vedou debaty o tom, co skutečně ztratili rodiče mrtvě narozeného miminka. Miminka, které většina z nich neví, jak vypadalo, jak vonělo, jaký mělo hlas.
A bohužel, velká spousta lidí, což je pro mě nevysvětlitelnou záhadou, ještě stále prosazuje názor, že ztráta dítěte prenatálně není taková tragédie jak to vypadá. Problematika se zlehčuje. Jejich argumenty jsou založené právě na tom, že těmto rodičům se nedostalo možnosti vědět, jak jejich dítě vypadá. Možnost se ho dotknout a fyzicky s ním nějaké momenty prožít.
Tyto argumenty jsou naprosto zcestné a irelevantní. Však jaký je rozdíl v tom cítit dotek miminka z vnější strany kůže naproti doteku z té vnitřní? Ujišťuji tímto všechny, kteří mají pocit, že v tom rozdíl je - NENÍ V TOM ROZDÍL VŮBEC ŽÁDNÝ.
Je samozřejmě nemožné zpochybnit to, že rodiče, kteří vychovávali své dítě, prožili s ním několik let života a vlivem nějaké tragédie o něj přišli, je to trauma obrovského rozměru. NENÍ ALE MENŠÍ. JE JEN JINÉ.
Právě rodiče, kteří přišli o své miminko prenatálně se vyrovnávají s fakty, že nikdy nebudou mít možnost slyšet své dítě říkat jeho první slova. Držet ho za ruce při jeho prvních krocích. Používat jeho jméno při každodenních konverzacích. Tato možnost jim byla osudem odepřena. A vyrovnat se právě s tímto faktem bývá těžší než si dokáže kdokoliv představit.
Právě toto jsou myšlenky, které takovéto rodiče trýzní a provázejí celými dny, týdny, měsíci, roky. Jak by jejich dítě vypadalo? Jaké by mělo zájmy? Kdo by byli jeho přátelé? Jaké by asi mělo koníčky?
Nemají možnost se to dozvědět. Mohou si to pouze myslet nebo se domnívat.
Takoví to rodiče nikdy nepoznají objetí nebo stisknutí ruky toho jejich vysněného miminka. Nikdy tuto možnost nedostanou. Nikdy nedostanou možnost se mu podívat do očí a říct mu jak moc ho milují. Ano, leckdo by mohl říct, že tuto možnost dostanou...s dítětem dalším. Ale to je stejné jakoby jste se někomu snažili vysvětlit, že přeci nevadí, že jeho rodiče zemřeli - však za rodiče mohou brát některé jejich přátelé. Nikdy to nebude stejné a tito rodiče v tu danou chvíli nechtějí všechny tyto maličkosti, ale zároveň zásadní momenty, prožít s dítětem jiným. Chtěli je prožívat s tím svým, jedním jediným.
A tak zase - pokud jsi tou, které byla odepřena možnost používat to tebou vybrané nejkrásnější jméno v každodenních konverzacích. Pokud jsi ta, která nikdy nebude mít tu šanci pocítit objetí a dotek dítěte, které jsi právě ztratila.
Vyrovnat se s těmito fakty je pravděpodobně to nejtěžší, co tě čeká. Vlastně ani nevím, zda se s tím plně vyrovnat někdy dá...nicméně tak jako u všech ostatních věcí týkajících se ztráty dítěte přijde moment kdy hon za odpovědí na tyto otázky zvolní své tempo. Hrana ostrého nože, který do tebe řeže teď se z části otupí i když teď máš pocit, že je to naprosto nereálné. Stane se to. A není to nic, co by jsi měla považovat za nefér vůči miminku, které jsi ztratila. Pravděpodobně za nějakou dobu do tvého života vstoupí život nový...kterého dotek nenahradí dotek prvního, v naprostém tichu narozeného miminka. Bude ale natolik vlídný a něžný, že v něm najdeš zase zpátky naději, kterou jsi teď někde na té cestě ztratila. Tenhle nový život ti bude věřit natolik, že tu víru vrátí i tobě. Nepřijde na svět proto, aby nahradil prázdné místo, které ti v srdci zůstalo...vytvoří místo nové, stejně krásné. Ze světa, kde máš teď pocit, že nemáš koho milovat se najednou stane místo, kde tě někdo bude milovat tak silně, že se černobílé barvy změní zase na pestrobarevné. Začne totiž nová verze filmu s názvem ŽIVOT a ty v něm budeš hrát hlavní, svou životní roli - ROLI MATKY. Matky skvělé, té nejlepší. Všechnu tu lásku, kterou teď držíš ve své prázdné náruči budeš mít komu odevzdat. A že si myslíš, že to nedokážeš? Rozumím ti, já si to myslela také. Ale ve chvíli, kdy ten jeden maličký, nový život začal růst a začal mě milovat takovou silou, že jsem si myslela, že se do mě tolik lásky ani nevejde se tento blok uvolnil zcela automaticky. Začala jsem ho milovat stejnou silou jako on mě. A ty uděláš to samé, musíš mi v tomhle věřit. Najednou se ze slabiny stane tvoje síla. Budeš připravená a budeš ho chránit před vším. Věř mi, že až tenhle moment přijde, zvládneš i horu přenést na jiné místo jen pro štěstí toho nového života pro kterého budeš celým jeho světem.
No a pokud jsi jedna z těch, které už po domě takové další štěstí běhá. Nedělej nic na sílu. Jenom instinktem matky přijímej tu lásku, kterou ti dává. Jenom ji vnímej. Je to přesně to místo, kde se léčí rány. Kde se tlumí bolest...přírodní analgetikum. Pilulka štěstí, kterou se nejde předávkovat. Můžeš si jich vzít kolik jen potřebuješ, kolik jen chceš. Je jich nevyčerpatelné množství a nemají žádné vedlejší účinky - a když by přeci jen měli, tak jen ty pozitivní. Právě tento život, toto štěstí, které ti běhá po domě bude tím motorem, který bude zase roztáčet tvůj teď nepohyblivý svět. Dělej s ním cokoliv - cokoliv, co ti jen trochu dovolí ze sebe shodit tu tíhu celé té situace. Čerpej lásku a sílu z jeho fyzické přítomnosti a předávkuj se jí každý jeden den. Předávkuj se objetím, jeho smíchem, slovy a doteky. Někde tam nahoře máte společně jednu hvězdu, která se na vás dívá a která přišla na svět na tak krátkou chvilku z nějakého důvodu.
Ptáš se asi z jakého? Ano, drtivá většina maminek potřebuje pro 'uzavření' této story najít smysl/důvod proč tu bylo jejich miminko jen na tak krátký moment. A většina z nich svou odpověď najde a je teď úplně jedno, zda ti někdo bude říkat, že si jen projektuješ své vlastní představy do konkrétního případu. Vůbec na to neber ohled. Já jsem si své proč našla také...jednou ti ho povím, ale teď na to ještě není ta správná chvíle. Ale slibuju ti, jednou ti to své proč řeknu. Co ti ale můžu slíbit - moment, kdy najdeš své proč bude chvíle, kdy se ti uleví a pokud přeci jen do té doby hrany nožů neotupěli - v tento konkrétní moment otupí. Nebude to moment, kdy bolest zmizí, ale tím, že najdeš své proč spoustu věcí pochopíš a budeš schopná spoustu otazníků pojmenovat. Věci dostanou svá jména a ty tak najdeš odpovědi na spoustu svých otázek. Jen musí přijít ten správný čas.
Comments