V životě nastane situace, kdy jeden malý, nový život opustí tento svět ještě před tím, než ho vůbec stihl poznat. Než se do něj vůbec stihl narodit. Je to situace, kdy maminka, která již zřetelně vnímá pohyby svého nenarozeného miminka, ví že v ní roste nový život...najednou STŘIH...a zbyde jen prázdná náruč.
Maminka odchází z nemocnice bez 'vajíčka', bez bříška...bez lásky. Prázdná. V tuto chvíli se rozjíždí kolotoč náležitostí, které se dít většinou musí. Praktické věci jako vyřizování papírů, pohřbu...a v tu chvíli může nastat situace, že člověk se kterým sjednáváte pohřeb vám položí otázku: 'Pokud by jste chtěli, je zde možnost si nepatrné množství popela vašeho miminka nechat zalít do srdíčka/ručně vyrobeného šperku. Chtěli by jste to?'...rodiče váhají.
A v ten moment přichází doba, kdy se často radí s okolím, říkají jim o možnosti, která jim byla nabídnuta. A bohužel se ještě stále spousta z nich setká s reakcí: JE TO NEETICKÉ, NECHUTNÉ, ODPORNÉ.
NENÍ!!! JE TO NAPROSTO V POŘÁDKU, POKUD TO RODIČ CHCE!
Bohužel právě v tento daný moment často přichází tlak okolí a rodiče mu v této již tak vypjaté situaci podléhají.
Často se potom setkávám s větami: 'Víte, teď toho lituji. Nezbylo nám nic. Nic, čeho by jsme se mohli dotknout. Nic, co by nám zůstalo...a teď mi to tak moc chybí. Kdybych já v tu chvíli nedávala na tlak okolí a udělala to podle svého.'
Okolí v tu danou by chvíli MUSÍ pochopit, že každý se s takovou situací vyrovnává jinak a tak jako jeden už o tom nikdy nechce mluvit, druhý potřebuje mít svou vlastní KOTVU, ke které se vrátí v těžkých momentech. U každého přijde chvíle, kdy své dítě 'pustí' v jinou dobu. A právě jedno malé srdíčko s malým množstvím popela pro něj může znamenat to mnoho. Je to situace, kdy je ŽÁDOUCÍ zahodit a spolknout veškeré předsudky. Pochopit situaci daného člověka i když se to jejím plném rozsahu asi nedá, nicméně se o to alespoň pokusit.
Rodičům, kteří před takovou volbou stojí bych chtěla říct...
Nemůžu vás teď říct, zda je to to správné rozhodnutí. Co se v tuto chvíli správné? Ale pokud cítíte, že je to něco, co by jste v rukou držet chtěli...pro ten pocit, že ta náruč není tak prázdná jak na první pohled vypadá, udělejte to. Názory ostatních jsou v tu chvíli to poslední podstatné. Nikdo z těch, kteří mají pocit, že jejich názor je ABSOLUTNÍ PRAVDA za vás tu cestu neprojde a ani vaši bolest neodžije.
Já osobně jsem před touto volbou stála před dnes již 7 lety. Když mi toto bylo nabídnuto, souhlasila jsem v první sekundu a bylo to to nejlepší rozhodnutí pro mě samotnou jaké jsem mohla udělat. Celou tu dobu, kdy jsem moji Kristinku nebyla připravená ještě plně nechat jít bylo právě to srdíčko to jediné, kam jsem se obracela. Všechno co jsem jí potřebovala sdělit jsem říkala tomu kousku skla...moje bolest se tím nezmenšila, ale můj pocit byl jiný. Moje prožívání té bolesti bylo jiné a ač se to někomu může zdát šílené. Já ji měla svým způsobem u sebe. Neexistovalo nic a nikdo, kdo by mi tenhle pocit mohl vzít.
A nakonec? Tenhle malý kousek skla, toto srdíčko, které mi spadlo nespočet krát a nikdy se nerozbilo...se v moment, kdy se narodil můj syn rozbilo na několik kusů. Spadlo mi z malé výšky...ale rozbilo se. Přišel zkrátka ten správný čas jí pustit. Nechat ji jít. Ona se stala hvězdou, která se na nás dívá z nebe...a jedna hvězda je tu se mnou dole.
Tento článek bych chtěla uzavřít tím, že kousek skla nemůže nikdy nahradit přítomnost miminka, na které jste několik měsíců čekali. Nicméně psychická podpora v tuto nelehkou dobu to být jednoznačně může a jen vy sami...jen vy jediní cítíte, zda to je správná volba či není. Nikdo jiný vám to říct nemůže a ani by neměl
Comments