Dnešní post bych ráda věnovala tématu, které je pro mě vzhledem k mé vlastní story, určitým způsobem speciální. Je to téma HYPOCHONDRIE. Hypochondrie byla po dlouhou dobu pro mě samotnou taková nedobrovolná 'nejlepší kamarádka'. Žila vedle mě roky a dlouhou dobu jsem nemohla přijít na to, jak jí z mého života 'vystěhovat'.
Proto jsem dneska vytvořila 10 bodů, které by mohly být nápomocné právě lidem trpícím hypochondrií, ale zároveň i trpícím úzkostí, protože tyto dvě témata si jsou tak blízká, že je úplně oddělit ani nelze.
1) POCITY, KTERÉ CÍTÍM JSOU POUZE REAKCE NA PROBÍHAJÍCÍ STRES
Velká spousta lidí trpících hypochondrií se ptá 'Proč právě já mám všechny ty symptomy? Však to není normální a musí mi něco vážného být.' Pravda je ale v drtivé většině taková, že právě fyzické symptomy a další pocity jsou pouze reakce na probíhající stres. Tyto pocity nemají jen lidé trpící hypochondrií ale v životě se s nimi potkává každý. Není to tak, že pouze lidé trpící hypochondrií by se báli. Občas přijdou v životě situace, kdy se bojí každý. Rozdíl je v tom, že lidé, kterých se hypochondrie netýká jim nevěnují tak moc pozornosti a nedávají jim takovou důležitost. Nejsou to pocity, které se rovnají smrtelné nemoci. Jsou to pocity, které se rovnají 'pouze' úzkosti.
2. STRACH NIC NEZMĚNÍ ANI NEOVLIVNÍ
Pokud se racionálně na tento bod podíváme, tak naprosto všichni budeme souhlasit s tím, že fakt, že se BOJÍM reálný výsledek nebo výstup nijak nevlivní. Když to úplně zjednoduším, tak pokud bude venku zuřit bouřka a my se budeme bát, že blesk udeří do stromu, který nám stojí na zahradě, neovlivní to to, zda do něj ten blesk skutečně udeří nebo ne. Ať už se bojíme či ne, na výsledek to vliv nemá.
Samozřejmě v situaci, kdy se budu bát, že omdlím je velká šance, že právě tím strachem se situace ovlivnit dá. Bohužel k horšímu. Nicméně v tomhle konkrétním případě jsem se já vždy držela toho, že 'Věci, kterých jsem se nejvíce bála se nakonec nikdy nestaly.' To byla moje mantra. Většina hypochondrů má tendenci vytvářet katastrofické scénáře a těch se držet, ale v drtivé většině se tyto katastrofické scénáře NENAPLNÍ A NESTANOU. V tomhle ohledu je dobré těžit právě ze situací, kdy se člověk něčeho moc bál, vytvářel katastrofické scénáře a oni se NENAPLNILY.
3. SOUSTŘEĎ SE NA RACIONALITU
Jaká je reálná situace a pro co mluví fakta? Fakta nejsou naše myšlenky a naše obavy. Tenhle bod je hlavně o tréninku. Naučit se v situaci, kdy mě přepadá strach a vkrádají se mi do hlavy právě ony katastrofické scénáře si sednout, na chvíli se zastavit, vzít si papír a napsat si na něj fakta, která se dané situace týkají. Jsou moje obavy a strachy založené na faktech? Skutečně existuje něco, co reálně mluví pro to, že by katastrofický scénář mohl nastat? Nebo převládají fakta, která spíše mluví pro to, že se katastrofický scénář nenaplní?
4. NAUČ SE DÝCHAT
Naprosto nejčastější příčina panických atak. Obecně platí - začni dýchat zhluboka a panická ataka by měla ustoupit. Tělo se dostane do módu klidu.
Ale kolik z nás skutečně umí dýchat? Umí dýchat v rytmu, který tělo zklidňuje? Málo. Spousta lidí si vysvětluje tento bod tak, že si sedne a bude dýchat způsobem, jakým dýchá člověk, co uběhl maraton. Výsledek, který to bude mít se přímo nabízí. Pro tělo tohle přirozené není a naše tělo situaci vyhodnotí tak, že jelikož dostává více kyslíku než za doby klidu, hrozí nebezpečí. A panická ataka je tady. Naučit se správně dýchat je jedna z nejdůležitějších věcí. Já už jsem zde psala párkrát tip jak jsem se já sama naučila správně dýchat a bylo to z videí a edukací WIM HOFA. Není samozřejmě jediný a člověk si může vybrat ze spousty lidí, kteří mají například videa na youtube. Určitě to stojí za to vyzkoušet!
5. NĚKTERÉ ÚZKOSTI JSOU NORMÁLNÍ A PŘIROZENÉ
V životě člověka nastávají situace, kdy není potřeba být hypochondr nebo mít úzkostnou poruchu a stejně se úzkost objeví. Jsou to situace, kdy se úzkost dostaví i zdravému člověku a je to úplně přirozená reakce na stres nebo na tlak, který je na danou osobu z nějakého důvodu vyvíjen. Úzkost se v takovém případě dá očekávat. Je nesmysl očekávat, že pokud se vyléčím z hypochondrie zmizí veškerá úzkost a strach v mém životě. Rozdíl bude v tom, že moje sebedůvěra a sebekontrola bude na takové úrovni, že s úzkostí a strachem budu umět pracovat. Zcela ale strach nezmizí nikdy a bylo by kontraproduktivní, pokud by se toto stalo. Strach ve zdravé míře v našem životě potřebuje své místo a je součástí života každého člověka.
6. POKROK POTŘEBUJE SVŮJ ČAS
Za tu dobu, co se úzkostí zabývám jsem se setkala s lidmi, kteří úzkost nebo hypochondrii porazili za měsíc. Setkala jsem se ale také s lidmi, kterým to trvalo roky. Obojí je v pořádku. Každý potřebuje svůj čas a u každého je míra toho času jiná. Je to naprosto normální a v pořádku. Cesta za uzdravením je dlouhodobá záležitost a je to naprosto v pořádku, protože si nebudujeme něco na měsíc. Budujeme si tím něco permanentního. Něco, co by mělo mít charakter trvalý, do konce života. Takže ať už to trvá rok nebo měsíc, v obou případech je to v pořádku. Nicméně nikdy by člověk neměl zapomenout na to, že každý den je nová šance, každý den je možnost udělat krok dopředu. Naše cesta nekončí jedním krokem zpátky. Neznamená to, že začínáme od začátku.
7. SOUSTŘEĎ SE NA TO, CO SE KOLEM TEBE DĚJE
Většina lidí trpících hypochondrií nebo úzkostí většinu času žije ve svém niterním světě. To, co se děje kolem nich často nevnímají. Důsledek toho je, že jim ze života mizí veškeré koníčky a radosti každodenního života. Na tento bod je proto dobré se soustředit a trénovat ho každý den. Snažit se vnímat i vnější podměty, neignorovat je. Je to jediný způsob jak prasknout bublinu, kterou si kolem sebe tvoříme a dovolit do našeho života vstoupit i něco jiného než jen strach a úzkost.
8. POČKEJ NA MOMENT, KDY TO STRACH VZDÁVÁ
Jsou to přesně ty momenty, kdy jsme v relativním klidu a jsme schopni se soustředit na něco jiného než náš strach. Jsou to ty momenty, kdy jdeme ven, potkáme kamaráda a ten nám začne něco vyprávět. Nám v tu chvíli běží v hlavě přehlídka našich strachů, ale náš kamarád nám vypráví něco tak zajímavého, že pokračujeme v rozhovoru a na své strachy alespoň na tu chvilku zapomeneme. Tohle je moment, kdy to strach vzdává a tyhle momenty je potřeba si připomínat. Jsou to přesně ty kotvičky, které nám budou neustále připomínat a budou to naše vlastní důkazy o tom, že to co se nám děje není rakovina. Je to pouze úzkost. Jsou to přesně ty momenty, ze kterých můžeme těžit po celou dobu procesu uzdravování.
9. KAŽDÁ ZKUŠENOST JE DETEKTOR LŽI PRO NÁŠ STRACH
Cítím na sobě symptomy, které dle nějaké teorie odpovídají nějaké vážné nemoci. Jdu na vyšetření a to tuto teorii smaže a ukáže se, že tou danou nemocí netrpím. Můj strach právě neúspěšně prošel detektorem lži. LHAL. A každá takováto zkušenost je pro nás hmatatelným důkazem, že strach je jen velký lhář. Tento detektor lži u hypochondrů a lidí trpících úzkostí náš strach podstupuje každý den několikrát. Proto je dobré každý večer si všechny tyhle zkoušky vyhodnotit a podívat se reálně na to, kolikrát byl náš strach úspěšný a kolikrát nám lhal. Většinou je to sto ku nule. STRACH JE JEN VELKÝ LHÁŘ.
10. OSLAVŮJ KAŽDÝ JEDEN ÚSPĚCH
Každý jeden pokrok. Každý jedna zvládnutá situace. Pro někoho maličkost, pro nás obrovský posun. A protože v téhle věci je paměť hypochondrů a lidí trpících úzkostí ne v dobré kondici, určitě stojí za to si do začátku udělat svou vlastní 'knihu' úspěchů. Každý jeden, byť i malý úspěch si tam napsat a kdykoliv jen budeme chtít a potřebovat se k němu vrátit. Připomenout si ho. Právě tyto malé úspěchy nám postupně začnou stavět pyramidu sebedůvěry, která nás dovede k tomu cíli s názvem 'NEBOJÍM SE, JSEM ZDRAVÝ!'
Comments