Dnes a denně se setkávám s třemi dotazy. Jsou to tři nejčastější otázky, které mi jsou pokládány a tak bych vám teď tady na ně chtěla odpovědět všem trochu podrobněji.
První z nich je: JAK JSI TO UDĚLALA, ŽE JSI PORAZILA ÚZKOST/HYPOCHONDRII?
Tazatel často očekává na tuto otázku odpověď ve formě jednoho tipu, jedné rady. Pravda je ale taková, že žádný takový JEDEN tip nebo rada neexistují. Neexistuje jedna kouzelná věc, která člověka zachrání nebo uzdraví. Cesta k poražení úzkosti/hypochondrie vede přes obrovský balík věcí. Začíná to odstraněním toxických návyků, pokračuje to přes změny těchto návyků a budování nových, zdravých návyků. Je to cesta, kde disciplína bude váš největší pomocník, ale zároveň nepřítel, jelikož člověk trpící úzkostí ve většině případů nemá v životě řád. Ten je potřeba do něj vnést ať se to může zdát jakkoliv nepříjemné nebo obtěžující. U mnohých vede cesta k uzdravení také přes úpravu stravy a pitného režimu. Tělo a mysl člověka jsou propojeny a nejde uzdravit jen jednu z nich a doufat, že ta druhá se přidá sama. Je potřeba často pracovat na těchto dvou věcech zároveň. V neposlední řadě cesta k uzdravení vede často i v přenastavení komunikace s naším okolím. Pokud někdo žije v toxickém prostředí, těžko se pak pracuje právě na změně jeho samotného v případě, že prostředí ve kterém žije tu změnu neumožňuje z mnoha různých důvodů. Do tohoto balíku patří další spousta věcí, které tu ani nelze vyjmenovat všechny. Každá jedna situace je natolik individuální, že obecná pravidla často nefungují. Pro každého je potřeba vytvořit tenhle balík věcí a změn na míru aby se cílilo přímo na jeho konkrétní problémy a toxické návyky.
Shrnuto, podtrženo, neexistuje jeden tip nebo rada jak úzkost a hypochondrii porazit. Vždy je to souhra mnoha věcí najednou, na které je potřeba zacílit individuálně a na kterých je třeba pracovat současně.
Druhá otázka zní: JAKTOŽE SE U TEBE NEOBJEVIL RELAPS?
Objevil a několikrát. Za tu dobu, kdy jsem bojovala s úzkostí/hypochondrií jsem několikrát okusila pocit falešného vítězství. Netrvalo dlouho a zase jsem líbala to nechladnější dno. Nicméně každé jedno kolečko, každý jeden taneček, který jsem si s úzkostí střihla navíc, mi usnadňoval cestu ze začarovaného kruhu ven. Svého nepřítele jsem postupně poznávala a už to pro mě nebyla jedna velká neznámá. Už jsem postupně lépe věděla, kde jsou má slabá místa a co jsou možné rizikové situace, díky kterým dělám kroky zpět a nebo padám úplně.
Na poražení úzkosti, na tu cestu k uzdravení se, není možné nahlížet způsobem: 'Překlenu tři měsíce, mám to za sebou a tím to pro mě končí.' - právě tento náhled je většinou ta nejjistější cesta k pocitu falešného vítězství a následného relapsu. Přirovnala bych to k situaci, kdy si alkoholik bude myslet, že když tři měsíce nepije, boj pro něj končí, on je zdravý a může si v pohodě každý druhý den dát jedno pivo. No, pravděpodobně dřív nebo později ho to dovede zpět a zacyklí se v tom samém začarovaném kruhu ve kterém byl.
Nerada v tomto případě používám termín, že cesta k uzdravení je v podstatě 'soustavný, permanentní proces'. Důvod proč to nerada používám je, že člověk, který je na začátku to vnímá negativně. Přijde mu, že je to něco nekonečného a chybí tam vidina toho, že to někdy skončí. Nicméně tato cesta je skutečně něco permanentního, s tím důležitým faktem, že právě vytvořením a zažitím si nových, zdravých návyků to po čase člověk nevnímá jako něco namáhavého a nenormálního. Něco, co ho zatěžuje. Tím, že těmto návykům přivykne se pro něj stanou automatické. Stanou se jemu vlastní a postupem času už je jede na tzv. autopilota. Ani je nevnímá. To znamená, že na sobě pracuje neustále, ale nevnímá to. Jeho 'toxická komfortní zóna' se změní na tu novou, zdravou.
A třetí otázka, se kterou se setkávám nejčastěji je: NEBOJÍŠ SE VŮBEC? ZMIZEL STRACH UPLNĚ? PROČ JÁ SE POŘÁD BOJÍM AČ NA SOBĚ PRACUJI?
Ne, strach nezmizel úplně. Ano, občas se bojím. A je to v pořádku. Bylo by špatně kdyby ne. I strach potřebuje v životě člověka své místo a bylo by naprosto kontraproduktivní, kdyby se ztratil úplně.
Cílem uzdravení se a poražení úzkosti není ODSTRANIT STRACH. Našim cílem je se s ním naučit pracovat a redukovat ho. Nechat ho ve svém životě jen v určité míře. Tuto situaci dokonale vystihuje věta: 'Strach je dobrý sluha, ale špatný pán.'. A právě změnou návyků a zažitých reakcí si rovnáte pozice a učíte se vy být tím pánem a on tím sluhou. Chce to velkou dávku trpělivosti, u někoho spousty času. Tento váš um vám totiž má vydržet napořád, takže je nesmysl očekávat, že se to člověk naučí za pár dní.
Takže ano, já se také bojím, také mám strach. Ale svůj strach již dokážu korigovat a usměrňovat. Nastavovat mu hranice. Když mě začne bolet břicho, dnes si již nemyslím, že právě umírám na nevyléčitelnou nemoc v posledním stádiu. Snažím se najít příčinu, protože pravděpodobně je důvodem této bolesti nějaká banalita namísto vážné nemoci.
Ano, i já se dostanu do situace, kdy se dostaví nějaký zdravotní problém a já se bojím. Ale za tu dobu jsem už naučila s tímto strachem pracovat a nenechat ho dojít do paniky. Vím, že vše má své řešení a vytvářet katastrofické scénáře, které se nestanou, je zbytečné. Snažím se racionálně najít příčinu a tu odstranit nebo vyřešit.
Opět sečteno a podtrženo - strach ze života člověka nezmizí zcela NIKDY. Nemůže a nestane se to. Člověk pouze změní své reakce a naučí se s ním pracovat, což je hlavní cíl.
Comments