Mám partnera, který trpí úzkostnou poruchou. Jak na něj mám reagovat? Jak s ním mám fungovat a jak mu můžu pomoci? A můžu vůbec?
Jedna z nejvíce opomíjených oblastí ohledně úzkostí je okolí člověka trpící touto poruchou. Většina článků a metod, které se v téhle oblasti používají jsou totiž mířeny přímo na daného člověka, trpícího poruchou, ale co jeho okolí? Paradoxně ač jsou nejčastěji opomíjeny, tak jsou to právě oni, kteří s vámi denně kooperují a jsou nuceni reagovat na situace, na které mnohdy reagovat neumí, a jsou pro ně stresující stejně jako pro vás. Největším problémem u téhle skupiny lidí bývá právě fakt, že ani oni nevědí s čím se v tu chvíli potýkají, problematiku logicky neznají a velice často pak přichází momenty nepochopení se, nevědomé, ale chybné reakce a vygradování stresu na obou stranách. Na straně člověka trpícího úzkostnou poruchou pak přichází ještě větší frustrace a často uzavírání se uzavírá ještě více do sebe.
Je dobré si říci, že zezačátku, kdy přicházejí varovné signály, které se dějí pouze uvnitř vás a neprojevují se nijak navenek - jsou to signály, které by měli v prvé řadě upozornit vás, že něco není v pořádku. Okolí je v tuto chvíli zatím nevnímá, jelikož většina lidí tyto signály nikde neventiluje a nekomunikuje je na své okolí, ani na to nejbližší. Sami je totiž neumí pojmenovat.
Často úplně první moment, kdy okolí zjistí, že něco není v pořádku je až situace, kdy daný člověk skončí na pohotovosti s panickou atakou či doma, skutečně tzv. sesypaný na hromádce. Okolí je v této fázi často zmatené, neví co se děje, situace se mění v řádu minut někdy i sekund a není ojedinělé, že člověk trpící úzkostnou poruchou v jeden moment tzv. 'umírá' a za 15 minut je v pořádku. Pro okolí, které doteď často nevnímalo žádné varovné signály je to úplně nová situace, která přišla náhle a často neví jak na ni reagovat. Nemělo žádný čas pochopit s čím se potýkáte a už vůbec se na to připravit nebo na to nějak adekvátně reagovat.
Ne zřídka nastane situace, kdy okolí právě z důvodu toho, že má minimum informací(téměř žádné informace) a hlavně z důvodu toho, že všichni panikáři a lidi trpící úzkostí jsou mistři v oboru 'přesvědčování sebe a i okolí' podlehne tomu, že sami začnou používat nástroj jménem 'DOKTOR GOOGLE'. Mají vás rádi a reálně vidí, že je vám špatně. Ano, nejjednodušší cesta skutečně je se podívat na ten zatracený GOOGLE. Je tam ale riziko toho, že to situaci ještě zhorší, protože i daný člověk, který je vám nejbližší začne reálně uvažovat o tom, že nemoc nebo problém, který vás k smrti straší může mít reálné základy a SKUTEČNĚ TU JE. Následky toho bývají řekla bych až katastrofální, protože v danou chvíli už tam není jen jeden, který se bojí. Jsou tam už dva. A už tak k smrti vystrašený člověk nabývá dojmu, že jeho strach je oprávněný a on skutečně má reálný důvod se bát. Tím stres graduje a nabývá ještě gigantičtějších rozměrů.
Naprosto specifická situace pak nastává v případě, kdy záchvaty paniky přicházejí ve chvílích kdy je přítomno i okolí vašeho okolí. Zní to trochu jako jazykolam, že? Vysvětlím.
Manželka bude trpět úzkostnou poruchou a panická ataka přijde ve chvíli, kdy bude s manželem na nějaké akci firmy, kde manžel pracuje. V tu chvíli už do hry nezasahuje jenom ta vaše nejbližší osoba ale na tu situaci musí reagovat daleko větší a pro partnera důležitá skupina lidí. Spousta lidí by si řeklo: 'Je mi jedno, co si okolí myslí.' a skutečně ano, v mnoha situacích toto aplikovat jde. Nicméně v situacích jako je tato, partnerovi zcela jistě záleží v prvé řadě na vás, ale záleží mu také na vztazích v práci, což je úplně přirozené. V téhle specifické situaci je občas potřeba mít s věcmi trpělivost a mít pochopení právě i pro partnera, který se v tu chvíli může nacházet v nelehké situaci. Na jedné straně jste vy a vás miluje. Na druhé straně tu stojí okolí se kterým se snaží mít v rámci možností dobré vztahy a najít balanc mezi těmito dvěma stranami může být nelehké a často to potřebuje nějaký čas.
Jak se situace vyvíjí je dobré si uvědomit, že občas může přijít moment, kdy i partnerovi tzv. povolí nervy a bude mít chvilku, kdy se bude cítit, že už nemůže dál a bude mít chuť to vzdát. Nicméně je to také jenom člověk a tlak, který je na něj v tu chvíli vyvíjen je obrovský. Samozřejmě to není reakce se kterou by se chtěl kdokoliv z nás setkat, ale je dobré si říct, že v tu chvíli nemusí být primárně důvod to, že vás nemiluje nebo nechce pochopit. Jen i na jeho straně se stres kumuluje a on sám neví jak se s tím v mnoha případech vyrovnat a hlavně jak vám pomoct když se denně dívá na to, jak trpíte. V tomhle to dokonale vystihuje věta, kterou mi jednou řekla právě má terapeutka a to: 'Když vy sama nedokážete najít způsob jak být šťastná, jak by to mohlo vědět vaše okolí.'. V partnerských vztazích pak nastává situace, kdy právě partner osoby trpící úzkostnou poruchou podléhá přesvědčení, že je chyba na jeho straně a nebo hlavním důvodem toho, co se děje je problém ve vztahu.
Jediné a naprosto nejúčinnější řešení v tuto situaci se nabízí skoro samo. A je jím EDUKACE. V tuhle chvíli nepoužiju termín 'bylo by dobré' ale je NEZBYTNÉ aby se partner informoval, edukoval a zjistil si čím trpíte, jaké to má symptomy a co to vlastně úzkostná porucha je. Je to jediný způsob jak zabránit tomu, aby nedocházelo k situacím, kdy partner v dobrém úmyslu vám pomoct svou reakcí v tom horším případě problém ještě zdvojnásobí a bude vám s dobrým úmyslem oklidňovat tu známou větu, kterou většina lidí trpící úzkostnou poruchou nenávidí 'Uklidni se.'. Řekněme si naprosto upřímně, že tahle věta ve chvílích paniky prostě nefunguje.
Jak se teda ale chovat? Je to oříšek, nicméně za tu dobu, co se s úzkostí a panikou setkávám jak na straně, že i mně okupovala část života, tak i z pohledu kouče, existuje pár základních pravidel, kterýma ve většině případů když už nepomůžete, ničemu neuškodíte.
První z nich je VYTVOŘIT POZITIVNÍ PROSTŘEDÍ.
Ať to zní jakkoliv nesmyslně a šíleně, kdy v podstatě negativní situaci má člověk vytvářet pozitivní prostředí, tak to tak ale je. Nejde to samozřejmě úplně vždy, ale je fajn se o to v co největší možné míře alespoň snažit. Křik, nepohoda a nervózní atmosféra ještě nikdy nikomu s úzkostí nemohly.
Druhý bod je EDUKOVAT/INFORMOVAT SE.
Nejzásadnější bod. Zjistit si čím partner trpí, jaký to může mít průběh a jaké symptomy jsou pro tu danou věc typické. Pomůže to pochopit některé reakce a chování člověka trpícího úzkostnou poruchou a tím se změní i přístup blízké osoby. Bude schopný lépe reagovat a sníží se tím i riziko možných nedorozumění nebo nepochopení se. Bude to také znamenat větší šanci dané osobě pomoci.
Třetím bodem je DÁT PROSTOR.
Člověk trpící úzkostnou poruchou potřebuje prostor. Ano, teď se může zdát, že si to protiřečí, když na na jedné straně se často říká, že se musí zabavit a na straně druhé teď, že potřebuje prostor. Ten prostor je ale v tuto chvíli myšlen tak, že věci se nedají změnit hned. A daná osoba potřebuje prostor a čas na to, aby je změnit dokázala. Nelze očekávat, že ji někdo dá cenné rady jak s úzkostí bojovat a hned druhý den se vše změní a náš blízký bude zase tím samým člověkem, kterým býval. Prostor je v tomto případě myšlen i tak, že může nastat situace, která bude vypadat velice nadějně a tak, že se blížíme ke zdárnému poražení úzkostné poruchy a najednou přijde propad dolů. V tu chvíli potřebuje daná osoba prostor aby pyramidu, kterou na sebe postupně skládala, jednu kostku po druhé. Krok po kroku se dostávala výš a výš se najednou otřásla a některá její patra se zbortila. Potřebuje v tu chvíli opět čas a prostor aby je dokázala postavit zase zpátky. Každý jsme jiný a každý ho potřebuje jiné množství. V tu chvíli se stává klíčem trpělivost.
A posledním bodem je NEPTAT SE POŘÁD A NA VŠE.
Základem tohohle bodu je opět většinou špatně zvolený pokus o pomoc. Je logické, že na osobě trpící úzkostí člověku záleží a snaží se dělat možné i nemožné aby jí pomohl a právě v zápalu potřeby pomoct se často stává, že se naopak panika uměle vytváří i ve stavech relativního klidu. Člověk trpící úzkostí ráno vstane, cítí se celkem v pořádku a jeho pozornost je stočena jinam než na úzkost a strach. Pak přijde moment kdy zazní otázka: 'Jak se dnes cítíš? Je to lepší?'. Otázka položená s dobrým úmyslem. BUM a je to tam. Člověk k smrti vystrašený v podvědomí tím, že trpí nějakou smrtelnou nemocní například, se v tu chvíli přepne opět do módu sledování se a uvědomí si, že vlastně je čas zkontrolovat, zda symptomy nemoci, které se bojí, přetrvávají. BUM a jsme v začarovaném kruhu. Najednou jsou symptomy zase zpátky i kdyby je do té doby necítil a my jsme zpátky na té samé horské dráze vedoucí do jedné jediné stanice - PANICKÁ ATAKA. Tenhle bod není primárně myšlený tak, že se dané osoby nesmíte NIKDY zeptat jak se cítí nebo jak se má. Nebo se jí neptat vůbec na nic. Je myšlen tak, že osoby trpící úzkostnou poruchou jsou v mnoha ohledech přecitlivělí a vyvede je z rovnováhy i zdánlivě nevinná otázka jak se v tu chvíli aktuálně cítí, kterou by všichni ostatní brali pouze jako projev zájmu a v klidu ji přešli.
Chtěla bych jen říct, že uvedené příklady a tipy jsou jen jako shrnutí nejčastějších situací. Každý jsme samozřejmě originál a pro každého v mnoha ohledech může platit to, co pro jiného ne. Všem vám, kteří se nacházíte v bezprostředním okolí osoby trpící úzkostnou poruchou bych chtěla jen doporučit být trpěliví a nevzdat po prvním neúspěchu. Není to snadná situace ani pro jednu stranu a ani jedna strana se vědomě té druhé nesnaží ublížit. Ani jedna strana nedělá věci schválně a tak v mnoha případech jen stačí tzv. ubrat plyn. Nicméně možná právě vy, co se nacházíte v bezprostředním okolí osoby trpící úzkostí můžete být tou kotvou, která bude v cestě za úspěchem nejvíce nápomocná.
Závěrem bych jen chtěla říct, že tenhle článek je věnovaný té nejvíce opomíjené skupině lidí v této oblasti - okolí člověka trpícího úzkostí. Pokud znáte někoho, kdo patří právě do téhle nemalé skupiny, možná by mu tenhle post pomohl vysvětlit různé věci ohledně jeho blízkého. V článku často zmiňuji pozici partner, ale stejně tak to platí i pro další blízké osoby jako jsou rodiče, sourozenci, děti nebo přátelé.
Comments