Vyhladovění strachu/úzkosti...co to vlastně znamená?
K tomu, aby jsme se mohli začít bavit o samotném vyhladovění úzkosti je dobré si připomenout základní věci týkající se procesu uzdravení se.
K tomu, aby vůbec uzdravení mohlo začít je potřeba, aby daný člověk začal být 100% UPŘÍMNÝ. Upřímnost zde není myšlena tak úplně ke svému okolí, ač je důležitá také. V tomto konkrétním případě je myšlena UPŘÍMNOST SÁM K SOBĚ.
Existuje velká spousta lidí, která, když mluví s terapeutem/koučem dokáže zcela přesně identifikovat toxické momenty a návyky. Ví o nich. Paradoxně je ale opakuje stále dokola. Co patří mezi tyto toxické návyky? Spousta lidí by se teď začala smát, ale skutečně je to nejčastěji - televize, poslouchání určitého typu hudby a potom také lidé v našem okolí.
Je spousta lidí, kteří zcela otevřeně řeknou 'Včera jsem zase koukal na kriminálku a ten příběh tam byl takový, že jsem o tom přemýšlel celou noc a nemohl jsem spát.' - je to jeden z toxických momentů/návyků, kterým spousta z nás nepřikládá žádnou důležitost, ale fakt je ten, že jsou to momenty zásadní ale zároveň snadno řešitelné. Jsou to momenty u kterých stačí 'pouze' NAŠE AKCE - těmto momentům se nevystavovat, nahradit je něčím jiným. Něčím, co nám ba naopak bude v danou chvíli prospívat.
Stejné je to v tomto případě u hudby - je skupina lidí, kteří před spaním, ráno když vstanou nebo kdykoliv během dne, zahltí svoji mysl množstvím depresivních písniček. Písniček u kterých už jen ty tóny navozují depresivní atmosféru a ve chvíli, kdy se k tomu přidají slova o konci života, beznaději a nebezpečí, které na nás dle těchto songů všude číhá - je to tam. Úzkost má bod!
Co se týče lidí v našem okolí - je to velice obsáhlé téma. V tomto článku bych chtěla cílit na jednu skupinu lidí, kterými se lidé trpící úzkostí velice často a velice rádi obklopují. Jsou to lidé, kteří TAKÉ TRPÍ ÚZKOSTNOU PORUCHOU. Jsou to lidé, kteří se snaží najít způsob jak se uzdravit, stejně jako my. Většina lidí tyto jedince kolem sebe chápe jako PODPORU a POMOC. Pravda je ale přesně opačná. Právě tito jedinci bývají tím nejvýraznějším elementem a tou největší překážkou v našem uzdravení. Strachy se nedělí napůl, NÁSOBÍ SE a přenáší z jednoho na druhého. V tomto ohledu je ZÁSADNÍ a ROZHODUJÍCÍ se těmito lidmi NEOBKLOPOVAT. Ano, znamená to přestat se s nimi kamarádit (minimálně na určitou dobu). Jakkoliv tvrdě to může znít, je to JEDINÝ ZPŮSOB jak se zbavit jedné z největších překážek.
Nyní k metodě vyhladovění strachu. Tato metoda je založená na tom, že našemu strachu/úzkosti vezmeme to, co ho živí. A co je to, co živí naši úzkost?
V mnoha ohledech jsou výše popsané tři věci, ale hlavně jsou to akce, které provádíme právě vlivem našeho strachu s cílem odstranění symptomů. Neustálé návštěvy stejných lékařů, neustálé hledání na internetu, neustále stejná vyšetření? TOTO JSOU HODY PRO NAŠI ÚZKOST. Každá tato provedená akce = velice výživná potrava pro naši úzkost a možnost dalšího růstu.
Daný člověk tyto akce provádí často pod přísahou toho, že je to NAPOSLED a že až bude mít tento konkrétní výsledek, už se nebude mít čeho bát a vše tím skončí. Strach tedy zmizí a s ním i úzkost. Svět bude zase normální. TO SE ALE TÍMTO ZPŮSOBEM NIKDY NESTANE.
Co se tedy stane? K velkému překvapení...STRACH POKRAČUJE. A kolečko se opakuje. Úzkost roste.
K vyhladovění úzkosti dochází ve chvíli, kdy jsme schopni toto kolečko ZASTAVIT. Nedovolit to, aby se stále opakovalo dokola. Dochází k tomu ve chvíli, kdy naše vůle a víra v nás samotné je natolik silná, že si jsme schopni navzdory symptomům zakázat tento RITUÁL. Není to jedna z nejlehčích částí příběhu, ale je to část, která o hodně věcech rozhoduje. Spousta z vás by si teď asi řekla: 'Tobě se to lehko kecá, když se už nebojíš.', ale přesně toto byla ta cesta, kterou jsem šla já. Přesně tímto způsobem jsem nechala já vyhladovět úzkost svou.
Jak jsem tu již několikrát psala, byla jsem naprosto závislá na kolečku: myšlenka - internet - gynekologie - vyšetření a ultrazvuk - výsledky - a znovu dokola. A toto kolečko se opakovalo roky, stále a stále dokola, několikrát za měsíc. A co byl ten hnací motor? Co byla ta potrava pro ÚZKOST, která ač jsem byla stále ujišťována, že je vše v pořádku, rostla? Právě ta návštěva toho lékaře.
Nastala tedy chvíle, kdy i přes strach a citelné symptomy(které jsem cítila již milionkrát) jsem se rozhodla NEJÍT. Jednou jedinkrát NEJÍT. Nešla jsem...a? K mému velkému překvapení symptomy po nějaké době(nebylo to za pár hodin) ustoupily. Začaly se zmenšovat a moje pozornost se začala stáčet jinam. Sama sobě jsem NEDOVOLILA na to ani pomyslet, že tam půjdu a brala to jako nereálnou možnost. Něco, co nejde zrealizovat. NECHALA JSEM ÚZKOST VYHLADOVĚT.
Proč se tato metoda používá?
Používá se primárně z toho důvodu, že našim cílem není ODTRANĚNÍ SYMPTOMU. Symptom je již následek a neřeší nám původní problém. Našim cílem je odstranit původní problém, který nemá s návštěvou např. gynekologie nic společného. Tedy - nesoustředíme se na odstranění symptomu/fyzického pocitu - vlastně ho trochu sobecky ignorujeme. Tím necháváme úzkost vyhladovět vlivem absence námi vytvořeného kolečka.
Snažíme se hledat pozadí tohoto problému - kde je zakořeněná úzkost? Co je ten skutečný strach? Odkud pramení?
U velkého procenta lidí úzkost zakořenila někde ve věku 0-7 let. Je to doba, kdy je lidský mozek nejvíce 'citlivý' na tyto podměty a zároveň nejvíce vnímá tím 'nevědomým způsobem' - podvědomě.
Jak si to tedy představit? Ukážu vám to na mém vlastním příkladu.
Já, jako malá holčička, jsem velice často doma poslouchala story mého dědečka, který zemřel velice ošklivým způsobem na rakovinu plic. Mluvilo se o tom velice často v tom duchu, jak trýznivé to pro něj bylo, jaké bolesti měl, jak vypadala léčba. Mně byly 3-4 roky. Tyto konverzace mých tet, babičky a maminky jsem poslouchala a vnímala jen tak podvědomě. Věděla jsem o čem mluví, ale nijak aktivně jsem se do toho nezapojovala. Zároveň to byla doba, kdy jsme krátce před tím odešli od mého táty, na kterého jsem byla fixovaná stejným způsobem jako na maminku - v té době. Ač to nebyl ničí cíl - někomu ublížit, tento fakt na mě byl komunikován velice nešťastným způsobem. Způsobem takovým, kdy jeden z rodičů přede mnou často plakal a pojmenovával tu situaci tak, že je teď úplně sám a ta samota, která nastává v mé nepřítomnosti, ho zraňuje. Já, jako 4 letá holčička jsem situaci změnit nedokázala a byla z ní zoufalá. Nechtěla jsem, aby rodič trpěl a cítila jsem se z části vina - protože tam nejsem, trpí. V mém životě se ale tvořily KOTVY. Byly to přesně ty KOTVY, na které se chytala právě úzkost a rostla z nich nekontrolovatelným způsobem.
Moje hypochondrie znamenala primárně - STRACH Z RAKOVINY. Moje úzkost znamenala primárně - STRACH ZE SAMOTY, STRACH Z OPUŠTĚNÍ. A přesně tyto strachy bylo potřeba uchopit, přerámovat situace, které jsem si pamatovala v tom 'toxickém světle' a uchopit je jinak.
Je omyl si myslet, že strach nebo úzkost vyřeší vyšetření, které má za úkol přijít na kloub symptomům, které reálně cítím. Tento strach se VŽDY vrátí za takového situace - připomíná se. CHCE BÝT VYŘEŠEN - VYŘEŠEN V JEHO ZÁKLADU.
Comments