Dnešní článek na téma úzkostí bych chtěla věnovat věci, které jsem já sama osobně věnovala hodně času a pozornosti. Je jí DĚDIČNOST. Je ÚZKOST dědičná? Je zde nějaká spojitost s geny, které jsem zdědila?
Otázka dědičnosti ve spojitosti s ÚZKOSTÍ je velice rozporuplná. Jedna skupina lidí vidí dědičnost jako JEDINOU PŘÍČINU. Druhá ji nepřikládá důležitost žádnou. Ráda bych tedy dopředu řekla, že věci, které zde na vás komunikuji JSOU MÉ OSOBNÍ NÁZORY A NEMUSÍ SE NUTNĚ SHODOVAT S TĚMI VAŠIMI.
Nicméně jaká jsou fakta a co říkají výzkumy a statistiky?
Drtivá většina úzkostí má vytvořený svůj základ před 20 rokem života - z nich největší část ve věku 0-7 let, kdy nejvíce vnímáme vzorce chování lidí v našem okolí. Ano i u úzkosti platí, že pravděpodobnost propuknutí úzkosti u člověka u kterého jeho přímý příbuzný touto poruchou trpěl je větší.
Dle mého názoru je pravda někde uprostřed. Genetika jistou roli hraje, ale ZÁSADNÍ JE NAŠE ROZHODNUTÍ. V dětství, ať už bylo jakékoliv, nám byly předkládány určité vzorce chování, které si naše podvědomí zapisovalo jakoby mělo notýsek - poté se je snažilo kopírovat, což je přirozená vlastnost nás všech. A u části z nás se tyto vzorce přeměnily na IDENTITU. My sami jsme si dali nálepku ČLOVĚKA S ÚZKOSTÍ. My sami dnes DOBROVOLNĚ tyto vzorce kopírujeme a stavíme se k situacím destruktivním způsobem. A jen my sami můžeme tuto nálepku odstranit a svou identitu změnit.
Nejvýraznější vzorce chování, které lidé s úzkostí kopírují jsou ROLE OBĚTI a PERMANENTNÍHO STRACHU ze všeho a ze všech. Každá informace má pro nás své ALE. Za každým rohem číhá nějaký vykřičník. Toto bývají skutečně většinou vzorce zděděné v tom smyslu, že jsou nám předkládány a my jsme jim přivykli již jako děti.
Spojku dědičnosti je v tomto smyslu ale potřeba přetrhnout tím, že tyto role přestaneme hrát a napodobovat. Úzkost nejde vypnout z minuty na minutu, ale krok po kroku se dají i tyto toxické návyky předělat a nahradit se zdravými.
Vzpomeňme si na dobu, kdy jsme byli malé děti a učili se chodit. Na svět jsme přišli naprosto beze strachu. A když jsme se učili chodit - KOLIKRÁT JSME SPADLI? Nespočetněkrát. Reagovali jsme tak, že protože jsme selhali, nebudeme chodit? PŘESNĚ NAOPAK. Stále jsme to zkoušeli, šli i přes neúspěch až jsme nakonec chodit začali. A co když jsme začali jezdit na kole? Kdo z nás to uměl na první pokus? Co se dělo, když jsme spadli? Rodiče nám oprášili kolena, my jsme nasedli znovu a i přes to, že jsme spadli mockrát jsme nasedli znovu a nakonec se to naučili.
V tomto směru je to hodně podobné. ÚZDRAVENÍ SE ÚZKOSTI NENÍ JEDNODUCHÉ A NEBUDE TO VŽDY PŘÍJEMNÉ - NENÍ TO ALE NEMOŽNÉ. FAKT, ŽE NEPŘESTANEME JE JEDINÝ ZPŮSOB JAK DOSÁHNOUT ÚSPĚCHU.
Co z toho tedy vyplývá?
Dědičnost určitou roli jednoznačně hraje, ale NEHRAJE ROLI NATOLIK ZÁSADNÍ, aby jsme s úzkostí museli žít doživotně. Toto rozhodnutí musíme udělat JEN MY SAMI a záleží na nás, kdy se ze zdánlivě poraženého stane vítěz.
Comments