Po pár dnech zde máme dlouhý článek na téma ÚZKOST. Článek plný tipů!
Co v něm najdete? Najdete v něm 10 tipů, kterých je dobré se držet pro dosažení NEJLEPŠÍ VERZE SAMA SEBE. Díky těmto věcem se člověk z vlastní zkušenosti stane daleko více flexibilní a je poté schopný vidět svět více pestrobarevně než jen černobíle.
1. BAREVNÝ V ČERNOBÍLÉM SVĚTĚ
Hned v začátku tohoto bodu bych chtěla připomenou, že KAŽDÝ JSME JINÝ! Na druhou stranu spousta z nás přivykla návyku, že pokud je něco jiné, neodpovídá to tomu čemu věříme a nebo se to vymyká naší komfortní zóně - máme tendenci to nálepkovat, odsuzovat a odmítat. Zjednodušeně řečeno, zvlášť u lidí trpících úzkostí, často platí, že pokud se setkají s člověkem, který se chová v nesouladu s pravidly jejich komfortní zóny začnou ho odmítat/nálepkovat. Je jim nepříjemný...špatný. A tento pohled je potřeba změnit.
Vše je o volbě a my máme VŽDY VOLBU. Nemůžeme vždy ovlivnit co se stane ale můžeme ovlivnit NAŠI REAKCI a i věci, které jsou na první pohled v nesouladu s naší komfortní zónou pro nás mohou být přínosem. Nemusíme se nutně stát hned v začátku jejich součástí, ale můžeme do nich nahlédnout - neodmítat je hned od začátku, ale vyslechnout je, nevidět v nich nebezpečí a něco špatného.
Tedy zkusme si v každodenním životě dát pozor na moment, kdy se setkáme s něčím co se vymyká naší komfortní zóně na co jsme dříve reagovali odmítáním a nálepkováním. Naštváním...a zareagujme jinak. Podívejme se na tu věc ne jako na nepřítele - ale na něco, co máme možnost poznat, rozšířit si obzor. Změňme naší reakci a staňme se na chvíli barevným v černobílém světě. Nemusíme být také černobílí aby jsme mohli v černobílém světě žít. Můžeme být barevní...a stejně v něm žít.
2. KAŽDÁ ZKUŠENOST MÁ SVÉ POZADÍ
Dostaneme panickou ataku někde...s někým. Automaticky tuto zkušenost propojíme s daným místem a člověkem. Co se bude dít dál? Ze strachu, že se to s tím samým člověkem - na tom samém místě stane znovu odstartujeme naše vyhýbání se.
V tomto ohledu je potřeba pochopit, že KAŽDÁ ZKUŠENOST MÁ SVÉ POZADÍ A NIC SE NĚDĚJE JEN TAK NAJEDNOU. Panická ataka tedy přišla z nějakého důvodu...nepřišla třeba proto, že již od rána jsme se jejího příchodu báli? Očekávali ho? Mysleli na něj? Na toto místo jsme šli s tím, že nám v hlavě znělo 'hlavně ať se to nestane, prosím....hlavně ať se to nestane'. Spali jsme dobře? Nebo jsme unavení? Nejste hladoví?(spousta lidí ve stresu nejí) Jaké je tedy pozadí naší panické ataky? A je skutečně relevantní ji spojit s místem a člověkem, který byl v tu chvíli přítomen?
3. POKUD TO DOKÁŽE 1%, DOKÁŽE TO KAŽDÝ
Na svět jsme přišli beze strachu. A všechny věci, které jsme se učili pro nás byly nové a v té době to byly skutečně velké zkoušky. Co tím myslím? Každý z nás se učil chodit, stát, sedět...zkoušeli jsme nová jídla a nebo také navazovali vztahy s okolím. Jako batolata jsme nepřemýšleli nad tím, zda můžeme selhat či nikoliv - zkrátka jsme provedli akci. Akci, při které jsme milionkrát spadli. Ale nevzdali to.
Nyní, ve světě dospělých, kolem sebe máme spoustu lidí, kteří trpí a nebo v minulosti trpěli úzkostnou poruchou. Zaměřme se na ty, co ji překonali a zlomili. Také se báli...také mockrát spadli a udělali krok zpět. Nevzdali to a cestou, která pro ně byla neznámá a mnohdy nepříjemná kráčeli dál. Postupem času si vytvořili vlastní, která je dovedla až k úspěšnému konci. A pokud to dokázali oni - proč my ne?
4. PÁD NENÍ NEÚSPĚCH, JE TO ZPĚTNÁ VAZBA
Toto pravidlo je jedno z NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH! Pokud spadneme nebo uděláme krok zpět NEZNAMENÁ to, že jsme selhali. Znamená to, že jsme dostali druhý pokus a zkušenost k tomu navíc. Další vodítko. Představme si to jako doplňovačku ve které hádáme slovo. Zmýlíme se, ale tím nám do doplňovačky přibude další písmenko...další dílek do skládačky, který se z neznámé promění ve známou. Naše šance uspět se tedy zvýší.
Každý z nás má kolem sebe své ikony, své vzory. Ať už ze známých lidí nebo lidé z našeho okolí. Jsou úspěšní, ale co je potkalo na té cestě aby se stali tím, kým jsou dnes? Nespočet pádů. Nesčetněkrát zažili neúspěch a právě díky těmto neúspěchům jsou dnes tam, kde jsou. Tak dlouho to zkoušeli až jednou přišel moment, kdy se pokus proměnil ve vítězství.
5. TĚLO I DUŠE JSOU CELEK
Tělo i duše jsou na sobě přímo závislí a pokud změníme jedno - závisle na této akci se změní i to druhé.
Ukážeme si to na příkladech:
Slyšeli jsme už někdy, že cvičení pomáhá se cítit lépe i po psychické stránce? Je to přesně ten příklad. Pokud se nacházíme ve špatném psychickém stavu a začneme cvičit - měníme tím své tělo. Ale závisle na této akci ovlivňujeme i naší psychiku. Do těla se vyplavují hormony, které ovlivňují naši náladu a nás pohled na svět se tedy mění.
A zase naopak - pokud na sobě začneme pracovat po psychické stránce - terapie, sezení, lekce - závisle na tom se změní i naše fyzická kondice. Máme najednou více energie a chuti něco dělat. Jít ven, tělo již není tolik unavené a člověk má chuť se měnit. A skutečně se mění.
Zvláště u dam je tento jev často viditelný - žena, která má podlomenou psychiku, je nešťastná a ve stresu - mohou jí padat vlasy. Ve chvíli, kdy se zlepší psychika, toto se srovná a vlasy padají méně. Nastala tedy nějaké změna?
6. MÁME VŠECHNY NÁSTROJE A ZDROJE KTERÉ POTŘEBUJEME K UZDRAVENÍ
Máme informace, máme zdroje - sami sebe. My sami pro sebe jsme ten nejzásadnější a v zásadě JEDINÝ zdroj, který potřebujeme.
Nabízí se otázka - jaký je rozdíl mezi POTŘEBOVAT x CHTÍT? U tohoto bodu by se totiž velká část lidí zasekla v momentu, kdy zamění POTŘEBU za CHTÍČ. Zmínili by např. přátelé...ALE, přátelé jsou ti, které CHCEME, nikoliv POTŘEBUJEME.
My sami by jsme měli být pro sebe tím nejlepším přítelem. Známe sami sebe nejlépe, jsme spolu 24/7, takže se přímo nabízí mít nejlepšího přítele sám v sobě.
Tím, že se staneme sami sobě tím nejlepším přítelem dostaneme možnost se poznat daleko lépe což bude mít za následek, že budeme sami sobě lépe rozumět a tedy budeme schopni provést změnu rychleji a efektivněji.
7. AŤ VĚDOMĚ NEBO NE, STÁLE KOMUNIKUJEŠ
Každý z nás každou sekundu svého života komunikuje. Ať už s okolím nebo sám se sebou. Proto často říkám, že by jsme měli být VELICE OPATRNÍ jak komunikujeme sami se sebou. 90% naší komunikace totiž probíhá na neverbální úrovni. A to nejen komunikace s námi samotnými...
Schválně - pokud do místnosti vejde někdo jehož ruce se budou třást, půjde nejistým krokem se zrakem upřeným do země - jaký dojem z něj budete mít? V tu chvíli na vás komunikuje neverbálně a aniž by něco říkal i vy sami dokážete porozumět, že něco není v pořádku.
8. POZNÁMKA POD ČAROU MÁ VÝZNAM
'Poznámku pod čarou' často používáme v metodě přerámování vzpomínek. Existují lidé, kteří mají špatné vzpomínky z dětství a tyto vzpomínky se jim neustále vrací a ovlivňují jim život i dnešní.
Tyto vzpomínky nejčastěji vychází ze vztahu a z komunikace s okolím v dětství. Jaká je tedy poznámka pod čarou, která má význam a může nám pomoci?
Představme si situace, kdy se dítě nachází v situaci, kdy rodič je k němu verbálně i fyzický násilnický(nemyslím teď v tom smyslu, že ho týrá způsobem jaký občas známe z televize). Situace, kdy dítě podstupuje výchovu ve které se mu dostává necitlivého zacházení, které není schopné dekódovat. Jak se s takovou vzpomínkou vyrovnat a přerámovat ji?
Ani rodiče nepřišli na svět s návodem jak být dobrými rodiči. A často za tímto zacházením stojí jejich obrovská touha vychovat z dítěte silného jedince, který bude připravený na, z jejich pohledu, krutý, okolní svět. Hlavním cílem takového rodiče není dítěti apriori ublížit. Jeho záměr není špatný. Je špatně podaný. A toto přerámování našeho pohledu na tuto vzpomínku nám může hodně pomoci.
Spousta lidí by mi teď argumentovala tím, že takového rodiče omlouvám. Ne, neomlouvám. Snažím se jen najít způsob, jak ULEHČIT a OSVOBODIT nás samotné od tíhy této vzpomínky, která nás často pronásleduje. Ulevit naší duši. Člověk to tedy nedělá pro rodiče, DĚLÁ TO SÁM PRO SEBE.
9. ZÁKLADNÍ SMĚR NAŠÍ KOMUNIKACE URČUJE TO, CO Z NÍ ZÍSKÁME
Tento bod je těžký na pochopení, ale ve chvíli, kdy ho člověk přijme a pochopí v mnoha ohledech se mu uleví. Opět je založený na tom, že MÁME VOLBU.
Pokud se potkáme s přítelem a zeptáme se ho: 'Jak se ti spalo, byl úplněk, viď?' - je pravděpodobné, že jeho odpověď se stočí na téma, které sami nechceme. Na problémy se spaním.
Ale co když se ho zeptáme: 'Jak se ti spalo? Byla klidná noc, pršelo...při tomto zvuku se spí krásně.' - je naopak velmi pravděpodobné, že jeho odpověď se stočí na téma pozitivnější - při čem a kdy se spí krásně.
Co z toho tedy pochopit? Často my sami určujeme co od druhého člověka dostaneme zpět. Jen musíme být schopni sami učinit rozhodnutí a vlastní iniciativou ovlivnit téma a tedy i výsledek dané konverzace.
10. LIDÉ DĚLAJÍ NEJLEPŠÍ MOŽNÉ VOLBY SAMI PRO SEBE
Je to tak naprosto správně...ovšem pokud to tak skutečně je. Velice často se stává, že daný člověk sám sebe dovede do patové situace, která reálně ani neexistuje.
Já osobně se ve své práci nedávno setkala s tím, že mi klientka říkala: 'Nemohu se rozhodnout, protože co když se rozhodnu a pak nakonec zjistím, že ta druhá možnost pro mě byla lepší?'. Tedy ona sama se dovádí do patové situace, která skutečně neexistuje. Rozhodnutí neznamená stav, který již není možné změnit. Co když své rozhodnutí změní? A proč by také ne?
Nikde není napsáno, že se nemůže rozhodnout jinak. Ona si ale v ten moment ani nepřipustí a nenapadne ji, že by tu taková možnost byla...
Z toho vyplývá? Často máme možností daleko více - jen je potřeba si sundat brýle a podívat se všude kolem. Podívat se více z dálky a uvědomit si, že MŮŽEME COKOLIV. Jen se musíme rozhodnout.
Z tohoto bodu nám zároveň vyplývá fakt, že často soudíme ostatní a jejich rozhodnutí - ale jsme skutečně přesvědčení, že věděli, že mají i jinou možnost? Nebo bylo jejich vidění okolního světa něčím omezeno? Byl jejích výhled skutečně jasný, čistý a otevřený? Nebo se cítili zahnáni 'do kouta'?
Comments